Ústecký rodák Daniel Matoušek již ve svých šestnácti letech dostal roli v opeře v Národním divadle. Mladý zpěvák nyní navštěvuje Akademii muzických umění a doufá, že z něj bude jeden ze známých českých tenorů.
Jak se někdo tak mladý dostane do Národního divadla?
Byla to náhoda. Před čtyřmi lety jsme na jedné stagioně v Teplicích s vancouverskou univerzitou dělali dvě inscenace – Příhody lišky Bystroušky a Carmen. Bylo to studentské představení se Severočeskou filharmonií a dirigentem Norbertem Baxou a já tam byl jako jeden z nejmladších sólistů. Tehdy tam zavítal i zpěvák Jan Vacík, spolupořádal workshop s několika vybranými zpěváky. Po mém předzpívání na workshopu mne pozval na kafe, kde mi řekl, že ve mne vidí potenciál a že mi chce předat své zkušenosti a dovednosti. A pak jsme začali spolupracovat a spolupracujeme takřka dodnes. Jako mladší a starší kolega, který mi předával své zkušenosti. Zkoušeli jsme převážně v Národním divadle v Praze. On tam připravoval stejnou roli, jakou jsem já měl v Příhodách lišky Bystroušky v Teplicích. Jednoho dne jsem se byl podívat ve velké zkušebně „U Davida“ a oni tam s Ondřejem Havelkou zkoušeli tu lišku Bystroušku. Po zkoušce za mnou Ondřej Havelka přišel a ptal se mne, zda někde zpívám a zda bych si nechtěl zkusit roli. Z počátku jsem tomu nevěřil, bylo mi jen šestnáct let. Ale za týden jsem dostal roli.
V Národním divadle?
Ano. Samozřejmě to byla malá role, ale jak se říká: „Není malých rolí“. Bez nich by to nešlo. Každý má svůj díl práce, nejen zpěváci, ale ani bez techniků nebo uklízeček by divadlo nefungovalo. V Národním divadle jsem nyní již tři roky a stále zpívám tuto malou roli. Je možné, že se do budoucna rýsuje další, ale to nemohu říci, nerad bych to zakřikl.
Jak se na vás v šestnácti dívali starší kolegové?
Moc příjemně! Z některých se stali moji přátelé. Například Lenka Máčiková, která skvěle hraje Bystroušku, nebo Michaela Kapustová, se kterou jsme velcí kamarádi a jsem jí vděčný za mnoho rad. Je hezké, že zavítá jako můj host na Novoroční koncert 7. ledna v Trmicích. Ale i ostatní zpěváci jsou milí. Je jich mnoho a jsem moc rád, že jsem je mohl poznat. Vedle nich stát na jevišti je ta nejlepší praxe, kterou si člověk může přát. Učíte se od nich, snažíte se jim vyrovnat. Je to úplně jiný svět, než jen studium hudby. Padnete mezi žraloky a velmi rychle se naučíte plavat. Je to úžasné.
Jak jste se dostal k hudbě a ke zpěvu?
Ty neúplnější počátky byly, když jsem křičel v kočárku a náš soused, cikánský hudebník a výborný kytarista a zpěvák, koukl mamince do kočárku a prorokoval mi, že budu zpěvák. Za sedm let jsem začal zpívat v Ústeckém dětském sboru. Tam jsem byl sedm let a také zde jsem se naučil velmi mnoho, jak poslouchat a vnímat hudbu, jak pracovat s textem, jak se jej učit. Podíval jsem se i do světa. Pak jsem se setkal s hudebním skladatelem Milošem Bokem a s ním jsem začal dělat Rybovu Mši vánoční všude po ČR. Jednoho dne jsem musel zaskočit za sólistu z Národního divadla, protože uvízl ve vánici. Tak jsem začal zpívat sólo a za půl roku nato jsem zpíval Mozartovu Korunovační mši a vše se rozvíjelo a rozvíjelo. Pak jsem se dostal k Věře Páchové, která byla sólistkou Ústecké opery, a ta mě začala učit základům. A nakonec Evropská hudební akademie a Honza Vacík. Letos jsem začal studovat Akademii múzických umění.
Proč jste si zvolil vážnou hudbu?
Podle mne má hudba velmi dlouhý vývoj. Když slyším hudbu Giacoma Pucciniho, který je mi úplně nejbližší, ale i ostatních – Mozarta, Beethovena, Bacha a další, tak si uvědomím, že ti, co přišli po nich, z nich čerpali. Například když slyšíte jazz 20. a 30. let, blues a swing, tak zjistíte, že jsou tam stejné akordy jako v Puccinim. A přelilo se to i do popu. Dnes v pěkných moderních písních slyším i toho Pucciniho a Mozarta. Ale v té opeře je vše, to cítění, emoce, vášeň a poezie. Proto mě to tak oslovilo, proto u toho mám tu husí kůži. Nejbližší je mi období verismu. Ale zpívám i modernější věci, třeba muzikálové písně – West Side Story nebo Fantom opery.
Jako dítě jste asi chodil do divadla…
Samozřejmě ano! Rodiče mě vždy rádi vzali do divadla, ale repertoár jsem většinou vybíral já. Rodiče mě v tom, co jsem chtěl, vždy podporovali a za to jsem jim velmi vděčný. Úplně nejvíce z hudby mi v mých začátcích ukázal Miloš Bok.
Jak se na vás koukali kamarádi, když jste zpíval opery?
Někdy jsem se i bál, co tomu řeknou. Ale většinou mě podporovali, zvláště kamarádi z gymnázia, i když mě samozřejmě občas kamarádsky popichovali. Nakonec jsem si vybudoval i přátele z okruhu hudebníků.
O čem je to být dobrý, o talentu?
Talent je samozřejmě velká část, ale není to jen o něm. I ve sportu, který jsem dělal, se muselo trénovat. A stejné je to i ve zpívání. Základní báze je vlastně strašně jednoduchá, ale dopracovat se dále je velmi náročné. Je to o odvaze a vůli vydržet a nepolevit. Zároveň ale na sebe musíte být opatrný. V tom, co zpívat, a naopak, co nezpívat. A samozřejmě cvičit a cvičit. Třeba se i nahrávám, abych slyšel, kde dělám chyby, a mohl je napravit. Každý má jinou metodu, jak přijít na to, jak správně zpívat. Protože se zpívá celým tělem, musíte dbát i o něj. Být dvě hodiny na jevišti a zpívat je opravdu velmi náročné. Ale náročná je i příprava. Nestačí se to jen naučit. Musíte mít přehled o literatuře, divadle a všem okolo, abyste do toho dal emoce.
Co kromě zpěvu děláte ve volném čase?
Naše rodina je hodně sportovně založená. Jedna polovina je volejbalová, druhá lyžařská. Dělal jsem hokejbal, lyžoval jsem a hrál i volejbal. Dnes, když je čas, tak si zajdu zahrát nebo v zimě na lyže. Ještě se věnuji Studentskému divadlu v Ústí nad Labem, to zabere také hodně času. Samozřejmě zábava, kamarádi a cestování. To je odpočinek. Nemůžete se od rána do večera jenom dřít, to by pak bylo na vašem výkonu znát. I pohoda je velmi důležitá. Když pak podáte vynikající výkon a na konci vám a kolegům diváci tleskají, tak vám to dodá další energii.
A nějaké prázdniny jste měl?
Jistě že mám. Měl jsem třeba brigádu a zároveň i nějaké koncerty. Přes léto si odpočinete, ale mne nebaví sedět doma. Když se začnu nudit, tak to je pro mě alarmující, že něco není v pořádku. A musím si něco najít.
Četl jsem, že jste měl vystoupení s Daliborem Slepčíkem…
Jednou v Brně. Zpíval jsem dvě árie a duet s jeho sestrou – The Prayer, který v originále zpívá Andrea Bocelli a Celine Dion, což je vlastně moderní věc.
Takové projekty se vám líbí?
Záleží na kvalitě. Pokud je to kvalitní hudba, tak jsem pro. Nejsem ale ještě v takové pozici, abych je mohl dělat. Například se mi líbilo, když Pavarotti, což je můj velký vzor, dělal v jeho rodné Modeně benefiční koncerty pro africké děti z oblastí zasažených válkou. Zval slavné zpěváky jako U2, Bono a další a zpíval s nimi na jevišti různé věci. To bylo skvělé. Popularizuje to operu a zároveň je v tom ta nejvyšší kvalita, ale hlavně je to pro dobrou věc. Stejně jako když vystoupení tří tenorů vyprodávalo fotbalové stadiony. Přišli na ně lidé, kteří navštěvují rockové koncerty a byli z toho unešeni, protože to byla show. Ale show s obrovskou kvalitou. Něco takového bych v budoucnu také rád udělal. Ale to je o budoucnosti, nyní se musím soustředit na to, abych byl co nejlepší v opeře.
Vaším pracovním nástrojem je hlas. Jak si ho chráníte?
V zimě se samozřejmě musíte dobře oblékat a dávat si pozor na nastydnutí. Občas nějaká ta rýma přijde. Ale na zaručené recepty jako míchaná vajíčka s medem a mléko, tak na to nevěřím. Když mám sucho v krku, tak mě osobně pomáhá whisky. Malý panáček vám dokáže hlasivky prokrvit a vše se v nich uvolní. Ale samozřejmě jen na to!
Uvažoval jste, jak vás zpěv uživí? Vím, že třeba lidé z ústeckého divadla zrovna vysoké příjmy nemají.
Uživit se jako umělec není jednoduché. Ale když něco umíte a víte jak to prodat a máte dobrého manažera, tak to jde. Když máte něco odzpíváno, tak jistě je to o jiných penězích než zde v Ústí. Po pravdě, jsem trochu smutný z toho, co se tvoří v ústeckém divadle. Vím, že to jde dělat jinak. Strašně mne to mrzí, protože Ústí je mé rodné město a některé jeho části a okolí jsou úžasné. A říkám si, proč tu nemůže být kvalitní divadlo, když to jinde jde. Doufám, že se to zlepší a za pár let si tu třeba něco zazpívám.
Daniel Matoušek
Devatenáctiletý tenor z Ústí nad Labem, absolvent gymnázia v Jateční ulici. V současné době studuje Akademii muzických umění v Praze. Vystupoval v Ústeckém dětském sboru, poté se začal věnovat vlastní kariéře. V šestnácti letech získal roli v Národním divadle.
Nej
barva: modrá
jídlo: italská kuchyně, sladké
hudba: Giacomo Puccini a Ray Charles
číslo: 7
politik: ač politik nebyl, tak J. Werich
Přidat komentář