Dita Hořínková: Ústecké publikum je plné překvapení

  •  

Zpěvačka a herečka Dita Hořínková zazářila v mnoha rolích. Opakovaně se objevila i před televizní kamerou, a to například v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Vyprávěj nebo ve filmu Líbáš jako Bůh. V tomto filmu hrál i její syn Filip Antonio. V současné době ji můžeme mimo jiné vidět na prknech ústeckého divadla v muzikálu Casanova, kde s ní hrají i její synové Filip a Viktor.

Zpíváte odmalička, chtěla jste vždy být zpěvačkou?

Ano, už ve čtyřech letech jsem věděla, že chci zpívat. Byla jsem toho plná. Hudba mě pohlcovala a naplňovala zároveň. Úplně živě si pamatuji, jak jsem v roce 1983, to mi bylo sedm, fascinovaně seděla u televize a téměř bez dechu jsem sledovala Libuši při příležitosti znovuotevření naší „kapličky“ – Národního divadla. A druhý den ji opakovali a já tam seděla zase. Byla jsem poměrně živější dítě, taková treperenda. Byla jsem vždycky malá, drobná… vidět mě tolik nebylo, ale hledat mě nikdy maminka nemusela, protože mě bylo hodně slyšet (smích). Takže i babička zaznamenala moje velké zaujetí hudbou, když jsem několik hodin dokázala sedět a nevnímat nic jiného než divadlo, orchestr, a hlavně úžasné pěvce. Jejich energie, která ve mně z umělců zůstala, mě dále nastartovala na další krůčky uměleckým životem.

A co na to říkali rodiče?

Rodiče mě podporovali. Asi jsem jim ani nedala moc šanci, aby tomu bylo jinak. S obrovským nadšením jsem chodila do Kühnova dětského sboru, přišli první role v Národním, Stavovském i ve Státní opeře. Dostala jsem se do úzkého výběru těch, kteří jezdili po celém světě, a musíte si uvědomit, že to bylo za minulého režimu. To nebyla svoboda jako dnes. Dnes můžete kamkoliv. Stačí se sebrat a jet. Oporu jsme i se sestrou měly v mamince, ale i v babičce a její sestře, taťka totiž velmi brzy zemřel, a tak jsme zůstaly samé holky. Babička a teta nás vozily na všechny zkoušky, a když jsme zameškaly školu, tak nám teta pomáhala přepisovat sešity, abychom vše dohnaly. Ještě nebyl xerox. Maximálně fax (smích). Oporu i podporu jsem cítila ze všech stran. Každý z rodiny hrál na nějaký hudební nástroj, ale je pravda, že až já jsem se rozhodla jít na profesionální uměleckou dráhu. Byla jsem ohromena operou, komorním i symfonickým orchestrem a z cest nejvíce Japonskem.

Kdybych sečetla všechny moje cesty po Japonsku, prožila jsem v něm víc jak rok života a minulé prázdniny jsem mé milované Japonsko ukázala i manželovi a klukům. Myslím, že to byl pro ně stejně velkolepý zážitek jako kdysi poprvé pro mne.

Nechtěli rodiče třeba, abyste dělala něco „solidnějšího“?

Pokud někdo považuje svět umění za nesolidní povolání, tak mi dovolte vyjádřit pocit lítosti nad takovým člověkem. Neznám bohatší svět proměn, svět plný emocí, nejkrásnějších i nejtěžších barev života… Umění přece slouží i k terapeutickým účelům, ať už jde o muzikoterapii, dramaterapii… Jsou tedy pak i psychologie, psychiatrie a další spjaté obory nesolidním povoláním?

Ne, ne. Umění je přece odjakživa součástí lidské kultury a ovládali ho a dodnes ovládají jen někteří. Myslím, že je něčím výjimečným, jinak by nás přece umění od věků nedoprovázelo.

Zpíváte v několika známých muzikálech, jaká role je vám nejbližší?

Momentálně zpívám v divadle Hybernia v Praze v muzikálu Mefisto na hudbu Daniela Bartáka, Iago z pera Janka Ledeckého, ve Sněhové královně od Zdeňka Bartáka, v Hudebním divadle Karlín v operetě Mam‘zelle Nitouche a přes léto jsme v Hybernii připravovali nový kus Doktor OX. Mám ve všech jmenovaných dílech krásné role a stále mě baví je rozvíjet a oživovat, dávat něco „ze sebe“. Měla jsem moc ráda Lízu Doolitlovou z My Fair Lady – chudou květinářku, která se dostane až do nejvyšších společenských kruhů (tam jsem se skutečně vyřádila). Nebo Grizabellu z muzikálu Cats a jeden z nejslavnějších songů Vzpomínky – Memory. Ale pod kůži mi opravdu vrostla role hraběnky Karolíny z Dubna z muzikálu Casanova.

V ústeckém divadle ztvárňujete roli hraběnky Karolíny z Dubna v muzikálu Casanova, jak se vám tato role hraje?

Víte, já jsem si hraběnku Karolínu z Dubna zahrála už několikrát. Je to zatím role, která mě provází nejdéle. U vás v Ústí je to už třetí provedení. Moc se mi líbí ten prvotní impulz, proč Casanova jako inscenace vznikl. Autorem nádherné hudby toho-to muzikálu je Zdeněk Barták a právě tento muzikál napsal jako dárek ke „kulatinám“ svého báječného kamaráda Zdeňka Pikla, který je také divadlem naprosto pohlcen, a dokonce založil vlastní divadlo v Hluboké nad Vltavou. A právě tam, na nádvoří zámku Hluboká, muzikál Casanova poprvé spatřil světlo světa a potažmo i „moje“ hraběnka Karolína z Dubna, rozverná dáma, která pohřbila čtyři manžely a prohrála dva zámky v kartách. Pan režisér David Cody mě tenkrát citlivě vedl a zároveň nechal volnost mé herecké rozvernosti, kterou jsem do role při zkouškách a hlavně pak při reprízách vnášela.

Při druhém provedení v divadle Broadway v Praze byl režisérem Filip Renč, který jakoukoli moji blbinu kvitoval a dokázal ji rozvést ještě k větší odvážnosti a zasáhl i do scénáře a některé scény přehodil a změnil jejich pořadí. No a tady v Ústí se pan režisér Tomáš Christián Brázda vrátil k hlubocké verzi a taneční čísla velmi krásně a nápaditě vymyslel a propracoval pan choreograf Vladimír Gončarov.

Za mimořádný jevištní výkon v této roli jste byla zařazena do širší nominace na Cenu Thálie, co na to říkáte?

Víte, já si tohoto ocenění velice vážím a vnímám ho jako ocenění toho dlouhodobého vývoje, kterým jsme já i hraběnka Karolína z Dubna v mém podání prošly, jak jsem se již zmínila. V životě je řada momentů, které se mi hluboce vryly do paměti. Tenhle je jeden z nich.

Z rukou pana ředitele ústeckého divadla pana Miloše Formáčka jsem před jedním z představení dostala krásnou květinu a certifikát podepsaný prezidentem herecké asociace panem Ondřejem Kepkou s krásným textem o velké umělecké pravdě, že umělecké výkony nejsou exaktně měřitelné. O to víc si takového ocenění vážím.

Jak se vám vůbec hraje před ústeckým publikem?

Ústecké publikum je publikum plné překvapení. Někdy mám pocit, že se lidé ostýchají zasmát, aby nerušili. A někdy se nám je zase podaří „rozpumprlíkovat“ už od začátku. Musím ale říct, že herci mají reakce publika moc rádi, protože jedině tak zjistí, zda připravená scéna nebo vtip opravdu fungují. Nebo jestli se připravenému fórku smějeme jen sami a divákovi zůstává utajen. Takže ostych stranou, pokud se nám podaří vás rozesmát či rozplakat, popusťte prosím své emoce z uzdy a třeba nás vyburcujete ještě k větším výkonům. V každém případě do Ústí se svými kluky jezdím moc ráda.

Hrajete v ústeckém divadle a najdete si i čas na poznávání města Ústí?

Ústí je pro moji rodinu kraj, který znám hodně z vyprávění. Obě sestry mé babičky v Ústí bydlely. Pamatuji se, že babička zmiňovala Gotwaldovku. Teď už se asi jmenuje jinak. A teta Slávka dokonce pracovala v lázních Brná pod Střekovem. U druhé tety zase bydlel pan Václav Zítek, člen opery ústeckého divadla. Strejda pracoval na dráze, takže i bratranci a sestřenice mé maminky bydleli v Ústí. Jezdili prý na lodi osma s kormidelníkem z Vaňova, což je tuším druhý břeh Labe od Brné.

No a aby toho nebylo málo, tak i kmotr mých dětí tu chodil do školy a maturoval tu. Bydleli tehdy Na Skřivánku. A ještě vydržte…(Dita přemýšlí)… Paní Jarmila Krásová, sólistka a stálá členka ústeckého souboru, byla maminkou dlouholeté kamarádky mého manžela. Takže naší rodinou je Ústí oblastí opravdu probádanou (smích).

Co zajímavého vás v nejbližší době čeká nebo jste právě dokončila?

Natáčela jsem pohádku, která se bude vysílat na Štědrý den a zahrají si v ní i oba moji kluci Filip a Viktor, zkoušela jsem v divadle Hybernia inscenaci Doktor OX a přišly ještě dvě zajímavé nabídky, které musím zvážit, abych vše časově i fyzicky zvládla. Učím totiž také na státní konzervatoři v Praze a připravuji koncerty a nahrávky, tak je myslím při tom zápřahu rozvaha na místě. 🙂

Vaším pracovním nástrojem je hlas. Jak si ho chráníte?        

Každé ráno piji syrová vejce a kloktám Vincentku, lžičku medu a malého panáčka hruškovice (smích). Ale ne, vážně, musím dobře a dostatečně spát, když mě něco škrábe v krku, tak si uvařím osvědčené „lektvary mého manžela“ ze zázvoru, hřebíčku, černého pepře a skořice. Na odkašlávání odvar z cibule, ale jinak to nijak nepřeháním. Nechci moc zchoulostivět. V zimě mám mnoho koncertů v promrzlých kostelech a tam by se se zchoulostivělými hlasivkami a slabou imunitou moc dlouho zpívat nedalo.

Už jste si zahrála hodně rolí, máte ještě nějakou, o které třeba sníte?

Mám ráda živelné role. Tam je o čem hrát a při zkoušení je co hledat. Vlastě zatím nikdy mi žádný pan režisér nesvěřil roli naivky. A udělal dobře. Určitě bych mu z ní udělala „rajstajblici“ (smích). Charakterní role s výpovědí, takové role mě baví. Bude-li jich pro mne ještě několik, budu spokojená…

Vaši synové Filip a Viktor jsou také talentovaní jak hudebníci, tak herci. Jak stíhají kluci a i vy, jako jejich maminka, všechna ta vystupování?

Moje kluky hudba a divadlo obklopuje opravdu od plenek. Asi by bylo podivné, kdyby se trochu „nenakazili“. Viděli všechna moje představení a i řadu koncertů. Odmalinka hrají na klavír. Starší Filip už hraje opravdu skvěle a myslím, že mu tahle láska už do života zůstane. Viktor je ještě na začátku, ale cítím, že je pro něj starší brácha zajímavou inspirací. Podle sluchu si na klávesách vyhledal melodii z Harryho Pottera a nemohl najít jeden tón. Tak poprosil Filipa a ten ho krom tónu doučil ještě i doprovod v levé ruce. To byl šťastný jako blecha a zazářil ve škole při hudebce. Jinak s klukama odmalinka na klavír pilně cvičím já. Vyseděli jsme tam mnoho hodin. To víte – nic není zadarmo. O to víc mě těší, když se kluci spolu domluví a nacvičí si pro nás něco jako překvapení.

A Casanova je představení, kde jste se se svými kluky potkala poprvé na jevišti tváří v tvář…

Filip hrál už v Casanovovi na nádvoří zámku Hluboká. U vás v Ústí si malého Casanovu ještě chvilku také zahrál, ale už se na tuto roli cítí velký. A Viktor, který byl na tuto roli spolu s Honzíkem Brázdou osloven, převzal toto „žezlo“ naplno, a jak je maličkatý, tak je opravdu k nakousnutí. Malá bíla paruka, mozartovský obleček, hubené nožičky a botky s ozdobnou sponou a k tomu tančí a zpívá. Je to okouzlující. Chodím se na něj z divadelních šál koukat jako kdysi na Filipa.

Často se mě páni režiséři ptají, jaký je recept na šikovné děti. (smích) Řeknu vám ho… podporování stálé radosti z hudby, řeči, tance hravou a vtipnou formou. Neutuchající trpělivost a také vtip je báječným kořením, který mají všechny děti moc rády. Od dětí se nic vynutit nedá. Nebo dá, ale na jevišti je to vždycky vidět, jestli vám tam chodí cvičená opička nebo radostné stvoření, kterému nikdo nevzal jeho přirozenost, prostě děti, které „TO“ baví. Jsou obklopováni ale i neuvěřitelně praktickým tatínkem.

Jak se vlastně dá skloubit úspěšná kariéra a rodina?

U nás v rodině je to myslím hlavně o logistice a o tom, že si pomáháme a vycházíme si vstříc, protože se máme hodně rádi a vážíme si sebe sama. A to je myslím to nejdůležitější. Pak jdou i zdánlivě nezvládnutelné věci. „Držíme si záda“ a jsme si vzájemnou oporou. Můj manžel je také z hudební rodiny. Jeho tatínek byl dlouholetým sólistou v Teplicích, pak v „Národním“ v Praze, a tak má velké pochopení pro divadelní prkna. Sám je nesmírně kreativní. Vybudoval překrásný penzion plný přírody. V podstatě, ať přijde do jakéhokoli prostoru, hned mu letí hlavou, jak by se daly prostory lépe a hlavně praktičtěji využít. Je neobyčejně praktický. Už mnohokrát jsem si uvědomila, jak ohromná je to pro celou rodinu opora.


  •  

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*