Připravte se na dobrodružství, ve kterém se střetává odvaha, trénink a… No, taky trochu uklouznutí. Můj první světový pohár v Innsbrucku, který se konal poslední červnový víkend, byl jako výlet na horské dráze. Bylo to vzrušující, náročné a místy trochu bláznivé, ale rozhodně nezapomenutelné.
Hned na začátek musím říct, že jsem nebyl nervózní, spíš jsem byl nadšený, že mám tu čest ukázat světu, co ve mně je. Innsbruck je pro mě něco jako druhý domov. Na tréninky tam jezdím tak často, že bych tam mohl mít i vlastní šatnu. Stěnu znám jako své boty, každý výstupek a každou prohlubeň.
Když jsme dorazili, cesty vypadaly fantasticky. Ale taky jsem věděl, že budou extrémně těžké. A to mě trochu znervózňovalo – nechtěl jsem, aby byly už moc oklouzané, až na ně přijde řada. Lezl jsem totiž jako úplně poslední – první cestu jako 45., druhou jako 90.
První cesta šla nádherně, až jsem měl pocit, že lezu po másle. Ale ouha, při jednom kroku přes patu mi uklouzla noha a já musel udělat neplánovaný doubldyne přes lištu a nepříjemný oblý chyt. Stálo mě to hodně sil, ale nevzdal jsem se. Nakonec jsem skončil někde mezi 30. a 35. místem.
Druhá cesta byla zase jiný kalibr. Byla to taková polo kolmice s opravdu nepříjemnými kroky. Jakmile přišla řada na mě, věděl jsem, že musím dolézt aspoň o pět kroků dál než těch 30 lidí přede mnou co spadli na stejném místě, abych měl šanci na semifinále. Kritické místo bylo fakt těžké, ale v hlavě jsem si nepřipustil selhání. A to se vyplatilo – zvládl jsem to a dostal se na 16. místo v této cestě, což mi zajistilo 23. příčku celkově a postup do semifinále. To byla radost.
Semifinále bylo naprosté šílenství. Atmosféra byla úžasná, ale cesta byla jako peklo na zemi hned od začátku. Nebylo to moje nejlepší lezení, ale i tak jsem si udržel svou 23. pozici. A to je, myslím, na první světový pohár docela slušné. Takže Innsbruck? Fantastický zážitek plný emocí, úsilí a adrenalinu. Už se těším na další dobrodružství! Díky za podporu všem partnerům.
Honza Štípek
Přidat komentář