Sólista opery, pedagog, ale i hráč na shakuhachi Petr Matuszek, který mimo spousty rolí v ústeckém divadle hraje i Goja Music Hall v takových muzikálech jako je Čarodějka, Fantom opery nebo Ples upírů. K hudbě ho vedli rodiče, a ačkoli měl blízko i k matematice, tak umění zvítězilo.
V Teplicích jste na konzervatoři studoval hru na violu a zpěv. Teď jste operní sólista ústeckého divadla. To jste takzvaně hodil violu do kouta?
Violu jsem do kouta nehodil (smích), občas na ni hraji, ale už ne profesionálně. Nějakou dobu jsem na violu, na housle a na různé další etnické, většinou strunné, nástroje anebo flétny hrál v rámci různých koncertů středověké hudby. Kdysi jsem s Vlastíkem Matouškem hrál v kapele Schola Specialis, později jsem natočil cédéčko se středověkým repertoárem pro Deutsche Harmonia Mundi a pak jsem částečně s tímto repertoárem středověkých zpěvů jezdil asi osm let s vynikající zpěvačkou Markétou Dvořákovou. Ano, tam jsem hodně hrál na housle i violu, ale taky na niněru, kobzu… Na housle jsem hrál i s Jardou Kořánem v improvizační kapele Zapomenutý orchestr země snivců. Ale poslední dobou mě lákají spíš flétny a především shakuhachi (pozn. redakce takzvaná šakuhači je tradiční japonská flétna z bambusu).
Zmiňujete shakuhachi. Na tu hrajete nějak více?
Je to vlastně už nyní můj další profesionální záběr. Hraji na ni a koncertuji. Shakuhachi je nástroj, který vám vyplní skoro celý život. Tím pádem jsem opustil středověk, ale naše spolupráce s kolegyní Markétou Dvořákovou pokračuje dál, například nyní jsme připravili a koncertujeme s programem Od opery přes operetu po muzikál. Je to krásný program a na tento koncert se vždy moc těším.
Jste operní pěvec, co vás baví na opeře, operetě?
Jakékoliv hudební divadlo je geniální věc, protože se tam spojuje herectví, zpěv, krásnou muziku, jeviště, kostýmy a příběh. Neznám lepší žánr. Kromě opery a operety ale zpívám i muzikál. V Praze působím v Goja Music Hall a musím říct, že každé představení zde mi přináší obrovské potěšení.
Zpíváte odmalička? Měl jste vždy k umění blízko?
Moji rodiče zpívali oba. Tatínek pocházel z Volyně, byl volyňský Čech, ten, dokud byl zdravý, tak zpíval hodně, hodně se smál. Takže jsem i já zpíval a hrál na všechno, co mi přišlo pod ruku. A vzhledem k tomu, že jsem jako dítě měl opravdu pronikavý hlas, nejspíš jsem svým zpěvem lezl všem na nervy. Zpíval jsem rád a fakt pořád (smích).
Zpěv bylo to, co vás vedlo k tomu, že jste pak šel na konzervatoř?
To se zpěvem nemělo nic společného. Já byl instrumentalista, hrál jsem na housle a klarinet. Hrál jsem i v kapelách a tak muzika převážila. V základní škole jsem měl dva okruhy zájmů. Jedním byla matematika, uvažoval jsem tehdy o strojní průmyslovce, jenže muzika převážila a tak jsem dělal přijímačky na konzervatoř v Teplicích. No a teď jsem na této škole zástupcem ředitelky, to je krásný.
Vystudoval jste teplickou konzervatoř, působíte řadu let v ústeckém divadle. Jak se vám tato města na severu Čech líbí?
Tady v Ústí a v Teplicích trávím opravdu hodně času. Víte, každá oblast zde má pro mě určité zásadní specifikum. Já to tu miluju. Těch krásných míst na Severu Čech je spousta, nemůžu se např. vynadívat na nádhernou krajinu Polabského údolí. Kdysi jedni turisté ze Švýcarska, kteří sem jezdili pravidelně na dovolenou, nechápali, proč my jezdíte jinam, když okolí, které tady máte, je unikátní, nikde jinde ho nenajdeme. Musím ale zmínit, že otisk průmyslu je tady znát a dal tomu prostředí hodně na frak. Ale to okolí je prostě úžasný.
Měl jste čas si Ústí projít, máte tu nějaká oblíbená místa?
Město znám dobře, nějakou dobu jsem tady i bydlel, když jsem měl hodně práce v divadle. Zamiloval jsem třeba oblast nad Ryjicemi, například Chuderov… Víte, když jdete nahoru z Ústí do Chuderova, ucítíte v jednom okamžiku nádhernou změnu energie, která mě vždycky téměř roztančí svojí svěžestí a já si pak najednou připadám jak malej kluk a chci se rozběhnout do okolní krajiny. Mám to tam rád.
Působíte tedy i jinde než v ústeckém divadle? Zmínil jste pražskou Goja Music Hall.
Vždycky jsem působil i na jiných scénách. Více než sedm let jsem hostoval v brněnské Janáčkově opeře, v několika inscenacích jsem zpíval v Liberci, v Českých Budějovicích, v Plzni. No a v divadle Goja jsem posledních sedmi letech prakticky doma. Měl jsem to štěstí, že jsem zde byl Františkem Janečkem vybrán do nádherných projektů, jako je Fantom opery, Plesu upírů nebo Čarodějka. Takže pendluju mezi Gojou, ústeckým divadlem a teplickou konzervatoří. A moc mě to baví, mám pocit, že mám bohatý život (smích).
Takže máte blízko i k jinému žánru než jen k vážné hudbě?
Určitě ano. Na konzervatoři neučím jen klasický zpěv, ale učím i zpěv populární, činoherní deklamaci atd.
V ústeckém divadle působíte už řadu let. Jaké jsou Ústečané publikum?
Do ústeckého divadla jsem nastoupil v roce 1989 a můžu tedy zodpovědně říct, že místní publikum je krásný. Je pravda, že se tu chodí do divadla méně, než by se mi líbilo. Ale když lidé na představení přijdou, jsou velmi vděční, srdeční a vytvářejí nám až domácí atmosféru. Spoustu diváků osobně znám, spousta lidí mi píše a jsou rádi, že zase hrajeme.
V čem vás ústečtí diváci v divadle mohli nebo mohou vidět?
V opeře Libuše, Nabucco, La Traviata, Carmen, v muzikálu Noc na Karlštejně nebo v operetách Čardášová princezna nebo Veselá vdova.
Kromě zpěvu, hře na Shakuhachi i publikujete a učíte … v čem se cítíte nejlépe?
Ve všem. Ono se to vše doplňuje. Když zpívám, tak nemůžu zpívat jen jeden žánr, to bych se zbláznil. A když přijdu do divadla a vidím kolem sebe unavené kolegy, tak to někdy až nechápu. Já v divadle odpočívám, opouštějí mne veškeré stresy a jen si to divadlo užívám. Úplně vypnu, relaxuju. A když pak přijdu z divadla, jsem plný energie u chutě do další práce. Proto se potřebuju realizovat nejen v divadle a na koncertech, ale i ve škole a v rámci terapií, na které teď, bohužel, mi už nezbývá čas. Což je škoda. No a takhle mám prostě pocit, že je můj život pestrý a bohatý.
Dá se vše stíhat?
Je to kompromisech. Musel jsem prakticky úplně opustit akademickou činnost a minimálně publikuji. Píšu opravdu jen tehdy, když někdo něco vysloveně chce a mám k danému tématu co říct.
Poslední divadelní sezóna byla poznamenaná koronavirem. Co jste dělal, když jste nemohl pracovat?
Hrál jsem na shakuhachi (smích). Navíc já jsem byl furt ve škole, protože učitelé učili online a my jsme ve škole vše koordinovali. Ministerstvo v té době vydávalo stále nová nařízení a opatření, která si občas i protiřečila, my však museli okamžitě reagovat. Musím říct, že obdivuji všechny učitele, kteří v tomto čase neztratili optimismus a vydrželi. A žáky taky – jsou to pro mě hrdinové. A pokud se vrátím k shakuhachi, cvičení na ní mi v tu dobu obrovsky pomáhalo. A dá se říct, že právě díky koronavirové krizi jsem v ní našel další prostor pro profesionální realizaci.
Vrátíme se k divadlu, probíhala nějaká online představení?
Měli jsme mít online premiéru Čardášové princezny, ale nařízením vlády se nám přípravy zastavili těsně před uvedením. Byla to smůla, už jsme se těšili. Nakonec jsme ji odpremiérovali až letos začátkem října. Online prezentaci jsme ale hojně využívali na konzervatoři, to nám dělalo radost a posluchači mohli naše žáky slyšet alespoň takto. No a také jsme měli online koncert s Markétou Dvořákovou na Den kostelů v kostele v Dubí. Doteď je to ke zhlédnutí na webu města a moc nás to bavilo, ten koncert měl neopakovatelnou atmosféru.
Vy jste i přes koronavirová opatření pracoval, ale stejně, jaký je návrat po tak dlouhé pauze na jeviště?
Samozřejmě šťastný a radostný. Já se prostě tam, kde zpívám, cítím doma. Mám to štěstí, že dělám to, co mě hodně baví. Tu spokojenost z toho, že zase hrajeme, prožíváme všichni. Některá jevištní shledání jsou krásná a dojemná. A když vidíte, jak mají někteří diváci slzy v očích, z radosti nad tím, že mohli konečně přijít na naše představení, tak to je pak nádhernej zážitek. Musím zmínit open air představení Libuše na hradě Střekově. Když jsme viděli dojaté publikum, tak to byla ta nejkrásnější odměna.
Vaším pracovním nástrojem je hlas. Jak si ho chráníte?
Celkem nijak, když je člověk zdravý, a když hlasu nedává nějak zabrat třeba kouřením nebo alkoholem, tak není potřeba něco zásadního řešit. Hlas se prostě nesmí rozmazlovat, je to sval, jako každý jiný. Jen člověk nesmí podlehnut psychickému tlaku, protože ten je v této branži opravdu velký. Já jsem v pohodě – žiji zdravě, když mám čas, tak sportuji a jsem vegetarián.
Přemýšlel jste o tom, co byste dělal, kdybyste nepůsobil v umění?
Já nikdy neměl pocit, že nutně musím být umělcem. V podstatě je mi to jedno, dělám prostě to, co mě baví. Jeden čas, když jsem měl divadla plné zuby, tak jsem chtěl jít pracovat do lesa a mít od všeho toho shonu svatý pokoj. A rád pracuji rukama. No, baví mě učit, baví mě psát. Takže bych třeba přednášel nebo učil? Nebo dělal profesionálně terapii? Opravdu nevím.
Co rád děláte ve volném čase?
Já žádný volný čas prakticky nemám (smích). A když ho mám, tak se snažím především být se svou rodinou a nějak sportovat. Teď jsem se například zamiloval do jízdy na koloběžce, klidně na jeden zátah ujedu 60 km, je to nádhera. No a hrozně rád si sednu k shakuhachi a cvičím. Je to pro mne relaxace i další profesionální hudební platforma. A především je to radost. Teď se například moc těším na koncerty v listopadu a v prosinci, kdy mě v rámci dvou pražských festivalů čekají provedení nádherné skladby, kterou pro mě napsala Věra Čermáková. Je to úplně jiný svět nežli zpěv, moc mě to baví a naplňuje.
Přidat komentář