Šimek: Jsem turistický maratonec

Ústečan Ladislav Šimek řadu let pracoval jako vrcholový manažer, ale mnohem méně známější je část jeho života věnovaná maratonskému běhání. Pravidelně se účastní různých extrémních maratonů, například v Antarktidě, na Severním pólu, Velké čínské zdi či jihoamerické poušti Atacama. Extrémní závod pořádá i na Ústecku.

Slyšel jsem o vás, že jste uběhl extrémní maratony na všech světových kontinentech. Je to pravda?

On vlastně každý maraton je extrémní, alespoň pro mě. Ale je to pravda. Řekl jsem si, že bych rád zaběhl maraton na všech kontinentech, takže jsem byl opravdu na všech sedmi. A ještě jsem k tomu přidal Severní pól. Dohromady jsem jich zaběhl deset, ten poslední byl Pražský. To byla vlastně výjimka, protože městské maratony neběhám. Já rád běhám přírodě. Městské maratony jsou něco jiného, než když běžíte volnou přírodou, ve sněhu, lese či prérii. To mi připadá mnohem zajímavější. I když chápu, že ve městě je to pro organizaci jednodušší.

Mezi sedmi kontinenty je i Antarktida a pak Severní pól. Proč takové extrémy?

Mně to vždycky když se přihlašuji připadá jako dobrý nápad. A je to rozhodně zajímavější. Když si člověk plánuje dovolenou, tak většinou na nějaké hezké místo, kde se ale nakonec rozplácne na ručník. I já ten maraton chci běžet na nějakém hezkém místě, aby bylo na co vzpomínat. Například hodně vzpomínám na Grónský maraton, který pro mne byl velmi emotivní. Běžet chvíli po ledovci, pak arktickou pouští atd., to byla fantastická záležitost. Říkám o sobě, že jsem turistický maratonec. Ne sportovec, který tělem a duší celý život běhá a hned jak se probudí sahá po běžeckých botách. Já spíše spojuji turistiku s běháním. Vždy si vytipuji cestu do místa, které jsem chtěl vidět a rovnou si tam zaběhnu maraton. Navíc při cestování po světe všude vozím svého kamaráda Mazla. Ten má se mnou více fotek než všechny mé exmanželky dohromady. Mazel se ale nikdy nedožil cesty zpět, vždy ho tam pak vypiju.

Není nebezpečné někde takhle běhat?

Po pravdě mne vždy překvapilo něco jiného, než čeho jsem se bál. V Grónsku jsem se bál zimy a ta mi rozhodně nebyla. A naopak náročné tam bylo běžet v měkkém písku, což jsem tam nečekal. Paradoxně tam téměř nebyl sníh. Když jsem se připravoval na maraton po Velké čínské zdi, věděl jsem, že je tam velké převýšení. To mi problém nakonec nedělalo, ale teplo a vlhkost, kdy se vaše tělo přehřívá, to byla ta výzva. Největší vedro jsem zažil v Austrálii při běhu mezi cukrovou třtinou. Toho jsme se bál v Africe a tam naopak problém nebyl. V Antarktidě jsem se bál zimy, a dokonce jsem si ze tří vrstev jednu sundal během závodu. Ale bořil jsem se tam do sněhu. Na rozdíl od svých asi o 30 až 40 kilo hubenějších kolegů, kteří běželi po tvrdém zmrzlém sněhu, mě už neudržel.

Organizátoři tedy vše zajistí?

Na Severním pólu lze potkat lední medvědy a dva dny před startem v trase závodu tam i byli. Měl nás hlídat dron, který vydržel ve vzduchu asi jen půl minuty, pak zmrznul a spadl. Na trati pak byli ještě dva střelci. Jinak ale nebezpečí nehrozí, běžec může vždy zastavit. Jedině snad v Atacamě, kde byl start zhruba 4500 metrů nad mořžem hrozí výškový otok plic nebo mozku, ale v takovém případě organizátoři zajistí odvoz těla. Ostatně školení před jednotlivými starty byla rozhodně zajímavá – jak vyměšovat na Antarktidě, omrzliny a jejich následky nebo když je zemětřesení – přidejte, takže skutečně velmi profesionální přístup.

Jak dlouho se na takový běh připravujete?

Poctivě by se člověk měl připravovat tak čtyři měsíce a běhat tak 5x týdně. Pokud to nestíháte ve dne, musíte v noci. Je dobré během tréninku na závod naběhat 600 až tisíc kilometrů. Samozřejmě je to i o životosprávě. Každé kilo, které dám dolů, je znát. Táhnout skoro sto kilo 42 kilometrů dá docela zabrat.

Jak jste se k tomu vlastně dostal?

Můj kamarád Jirka Wiesner před lety řekl, že poběží maraton a já to považoval za něco šíleného. Když se zeptal, zda bych neběžel taky, tak jsem si řekl, že to dám. Nejdříve jsem běžel půlmaraton, pak dva tři maratony a pak mě to chytlo.

Říkal jste tisíc kilometrů na jeden závod, to jsou hodiny a hodiny vašeho života. Nenudí vás to?

Ono je to velmi uvolňující. Měl jsme stresovou a vyčerpávající práci. Když jsem se pak převlékl a šel trénovat, v zimě, v dešti, za každého počasí, tak jsem přišel na jiné myšlenky. Nejdříve jsem běhal na hudbu, ale nakonec jsem začal běhat bez ní a vychutnávám si to. I běh v noci, kdy je člověk sám a vyčistí si hlavu. Nedokáži si představit, že bych běhal na běžícím pásu. To by mne vůbec nebavilo, proto běhám v přírodě.

Kam chodíte v Ústí nejraději si tu hlavu čistit?

Velmi se mi líbí prostor nad hradem Střekov směrem na Novou Ves. Rád běhám po cyklostezce na Sebuzín, protože zde se dá běhat i v noci. Poslední dobou i v místech, kde pořádáme Ústeckého magora. Na levém břehu Labe směrem na Zálezly, kde jsou zajímavé lesní cesty, které rozhodně nejsou fádní.

Ústecký magor. Co to je?

Netradiční závod který se loni konal již potřetí. Spojuje nestandardní sportovní výkon s krásami přírody. Nemá téměř žádné umělé překážky, náročnost představuje samotný terén. Plave se přes Labe, leze po kamenné suti nebo se podlézají spadlé stromy či je tam extrémní stoupání. Loni se poprvé konal i Noční magor. V březnu chystáme Zimního magora a v srpnu kromě hlavního závodu i Magoráček pro děti. Není to masový závod. Je to závod o legraci s kvalitním doprovodným programem. Výtěžek jde na charitu do Plamínku naděje.

Které ze závod byl pro vás ten top?

To je těžké říci. Určitě běh ve 4,5 tisících metrech nad mořem v poušti Atacama byl velmi zajímavý. Největší vzpomínky ale asi mám na Grónsko, kde jsem téměř celou dobu běžel sám. Jen pár Eskymáků mi nabízelo vodu, později led, protože jim zmrzla. Byl to zlom v běhání, tam mně to chytilo asi nejvíce. Vždy asi týden před maratonem se plácám kolem a užiji si to místo. Je to logické, kdybych ten maraton nepřežil, tak už bych si to neužil.

Jsou to jediné extrémy?

Extrémy bych to nenazval, mně to připadá normální. Jinak každý rok v zimě s přáteli sjíždím Ohři a Bílinu. Rád jezdím 24hodinové koloběžkové závody a rád si zaběhnu Tough Mudder, Spartan Race nebo Predator Race.

Několik let jste stál v čele Aera Vodochody. To byl důvod běhání?

První maraton jsem běžel rok před nástupem do Area. Takže to s tím nesouviselo. To spíše to běhání v noci, protože jsem neměl přes den čas.

Viděl jsme vaše fotky z Iráku, kam Aero dodalo letadla, nebál jste se v takové zemi?

Irák v roce 2009, kdy jsem tam byl poprvé, byl jiný než dnes. Trochu více to tam bouchalo. I tři desítky pumových útoků denně. Nebyla to destinace na dovolenou. Možná se to nezdá, ale dnes je bezpečnost například v Bagdádu na mnohem vyšší úrovni než tehdy. Nikdy jsem si to nepřipouštěl, byla to moje práce. Ale třeba Libye byla v některých aspektech ještě horší. V Iráku v Babylonu jsme loni měli organizovat maraton, ale protože Američané změnili vízová pravidla, která by zkomplikovala účastníkům život. Tak jsme to odložili na neurčito.

Pracovně jste se vrátil do Ústí. Proč?

Jsem ústecký patriot. Dali jsme zde dohromady dva letecké projekty. Jeden na výrobu ultralehkých letadel značky Qualt. Ta vznikla již v roce 1997 a je jich asi 40 v sedmi zemích, ale jejich výroba byla přerušena. A my jsme ji oživili. Druhý projekt je výroba dvoumístného vrtulníku Dropper v kategorii do 600 kilogramů. Ta bude znamenat hození rukavice do světového trhu. Hlavní konkurence je Robinson 22, který létá již přes 40 let. Je z našeho pohledu zastaralý. Náš bude z hlediska pohonu, bezpečnosti a vybavení nesrovnatelně lepší a přitom o třetinu levnější. Ale chceme rozvíjet i kompozitovou výrobu, která tady v regionu nemá prakticky žádnou tradici. Nepůjde jen o výrobu pro letecký průmysl, ale i spousty dalších aplikací. Většina lidí mi leteckou výrobu vymlouvá, protože je velká konkurence a mnozí selhali. Pro mě je to ale výzva, obor pro srdcaře, nic pro přizdisráče.

Není v Ústí problém nají lidi na stavbu letadel?

Ano, ale zajímavý projekt přitáhne lidi a již se hlásí zájemci, kteří bych chtěli v Ústí pracovat.

V Ústí je dlouhou dobu problém s letištěm. Budete ho potřebovat?

Naštěstí letiště v září získalo zpět status, který potřebuje. My ho samozřejmě potřebovat budeme, protože bychom tu chtěli zalétávat naše stroje. Existence výrobce k jeho oživení jen přispěje a my mu fandíme. Pro krajské město je existence letiště poměrně strategická.

Ladislav Šimek

43letý absolvent ústeckého gymnázia, VŠE a Thunderbird univerzity v Arizoně. Otec dvou dcer. Pracoval v Ústeckých pivovarech a Drinks union, několika dalších firmách a nakonec byl prezidentem Aera Vodochody. Nyní pracuje na projektech SHIMEQ Air, Dropper a Sitewell. Jeho koníčkem je běhání, absolvoval extrémní maratony na všech kontinentech světa.

Nej
Jídlo – sushi, grilované kůzle
Barva – Černá
Číslo – 69
Hudba – Depeche Mode
Politik – ti mrtví

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*