Jedinou ženou mezi kandidáty, kteří se na Ústecku utkají o křeslo v horní parlamentní komoře, je bývalá primátorka krajské metropole, dnes zastupitelka a místopředsedkyně Krajské rady seniorů Věra Nechybová. V Senátu chce padesátiletá inženýrka ekonomie zúročit zkušenosti z působení ve vedení města i v sociální oblasti. „Obyvatelé Ústecka, stejně jako celé naší země, řeší existenční otázky. Šílenou inflaci, drahý benzín, plyn, elektřinu, potraviny nebo služby. Vláda přešlapuje a mlží. Možná čeká, že si lidi nějak poradí. Jsem na straně těch, kteří už jsou na hraně propasti a nemají zastání, ale i těch, kteří prací dosáhli na slušnou životní úroveň a dnes o ni přišli,“ říká.
Proč jste se rozhodla kandidovat do Senátu?
Může to znít pateticky, ale proto, že neumím jen tak nečinně přihlížet dění kolem sebe. Jsem matka, babička a miluji místo, kde žiji. Neumím si představit, že se moje děti a vnoučata odstěhují z Ústí nebo z České republiky, protože se jim tady přestane líbit, že stát nechá naše těžce zkoušené regiony na holičkách. Chci zúročit v Senátu to, co znám z komunální sféry z doby, kdy jsem byla primátorkou. Aby do našeho kraje plynuly investice a realizovaly se zde opravdu velké projekty, musí se spojit síly poslanců a senátorů z regionu. Ti po svém zvolení často zapomínají, kdo jim dal svůj hlas a koho zastupují. Mnohdy malicherné soupeření o zásluhy pak vede k tomu, že Ústecko netáhne v Praze za jeden provaz a investice míří jinam.
Chcete ochraňovat slabé a podporovat pracovité. Co tím přesně míníte?
Je zvláštní, že v době, kdy jsem se rozhodla kandidovat, jsem za slabé považovala zejména zranitelné skupiny, jako jsou rodiče samoživitelé, senioři nebo handicapovaní. Jenže situace se dramaticky změnila. V současné energetické a inflační krizi, v době závratně rostoucích cen a ekonomického ohrožení českých rodin, mezi ty slabé patří většina populace, která začíná mít obrovské problémy vyžít z průměrné mzdy. Jsou to lidé, kteří mají svou práci a nikdy nespoléhali na stát. Jenže karta se obrátila a vláda namísto nabídky řešení na ně jen povýšeně a arogantně shlíží.
Proč si myslíte, že víte, co ohrožení lidé potřebují a jak jim pomoci?
Protože jsem si sama prošla těžkou etapou života. Sbalila jsem své dvě malé děti, protože jsem nechtěla, aby vyrůstaly v násilnickém prostředí, a odešly jsme z našeho bytu. Skončily jsme v azylovém domě pro matky s dětmi. Byla jsem vděčná za pomoc, za střechu nad hlavou, klid a bezpečí. Tuhle drsnou zkušenost si nesu celým životem. O to víc chápu, že ne vlastní vinou se lidé mohou ocitnout na dně a že potřebují pomocnou ruku třeba i od státu například ve formě nejrůznějších sociálních dávek, i když se o ně třeba stydí požádat. Pomáhat zranitelným se pro mě stalo samozřejmostí.
Jak se podařilo vám od toho dna odrazit?
Vlastní silou a odhodláním. Víte, on se se mnou život nikdy moc nemazlil. Maminka mi umřela, když mi bylo deset let, a musela jsem se starat o mladší sestru, dokonce jsem si ji později vzala do vlastní péče. Když jsme se s dětmi ocitly v azylovém domě, bylo to děsivé. Propadala jsem zoufalství a beznaději, že nemohu dětem koupit ani oblečení na zimu. Ale děti mi dodávaly obrovskou sílu a vůli bojovat. Vstávala jsem ve čtyři ráno, chodila jsem uklízet, pak jsem se vrátila, vypravila děti do školy a spěchala do práce a večer, když jsem je uložila, jsem do noci pracovala na brigádě. Bylo to drsné, ale s odstupem dlouhých let jsem za tu zkušenost vděčná. Díky tomu se ze mě stal jiný člověk.
Jak jiný člověk?
Mnohem silnější a odhodlanější. Dokázala jsem sama sobě, že umím pořádně zabrat. Uvědomila jsem si, že není ostuda ocitnout se na kolenou, důležité je se sebrat a znovu vstát. Život mi dal pár facek a udělal ze mě rváče.
Rváči to ale vždycky nemají v životě jednoduché.
Nemají, ale já jsem velký životní optimista. Teď jsem šťastná, mám skvělou rodinu i přátele. Ale jsou mezi námi lidé, kteří to štěstí nemají. A těm je třeba pomáhat.
Angažujete se v organizacích, které podporují sociálně i jinak znevýhodněné?
V jedné neziskové organizaci jsem 13 let pracovala a jako primátorka Ústí nad Labem jsem poznala i ty další. Společně jsme dali dohromady jeden z prvních Komunitních plánů v republice, který naplánoval rozvoj sociálních služeb. V současnosti se jako místopředsedkyně Krajské rady seniorů zajímám zejména o kvalitu života seniorů, ale stále jsem v kontaktu s nejrůznějšími organizacemi, které se starají o handicapované, o zadlužené rodiny, o bezpečnost zejména osaměle žijících matek a seniorů, a s dalšími.
Senioři, samoživitelé nebo invalidé mají obrovské problémy s vlnou zdražování potravin, služeb a energií. Vidíte světlo na konci tunelu?
Kvůli ustrašené a laxní vládě krize drtivě dopadla na každého. Vláda teď přišla se zastropováním cen energií, ale to je pozdě. S tím měla už přijít v červenci. Já bych ihned po raketovém růstu cen přistoupila ke snížení DPH, regulaci spekulativních marží maloobchodních cen, zastropování cen plynu a elektřiny. Ale i nyní musí vláda více pomoci nejzranitelnějším. Nestačí jen příspěvek na bydlení, nerostou jen ceny energií, stoupají ceny potravin, služeb, pohonných hmot. Světlo na konci tunelu někde v dálce tuším, ale nedělám si iluze, že ho uvidíme brzy.
Proč považujete pomoc státu za slabou?
Je naprosto nedostatečná a také velmi složitá. Sice mezi námi žijí lidé, kteří bravurně sociální systém umějí vysávat a dosáhnou na jakoukoli dávku, ale pak jsou tady také ti senioři nebo samoživitelé. Ti zdaleka tak zběhlí nejsou, nevědí ani, že by mohli třeba o příspěvek na bydlení požádat, pokud ano, tak nevědí, jak a velmi často se prostě požádat stydí. Vše by se zjednodušilo, kdyby vznikla kontaktní místa v obcích, kde by těmto lidem kompetentní úředníci pomohli i s vyplněním samotné žádosti. Politici, kteří mají osudy občanů v rukách, většinou obtížně chápou, co to je žít od výplaty k výplatě.
Myslíte, že vy to víte?
Určitě to vím. Když jsem byla samoživitelka, musela jsem mít dvě práce a brigádu, abychom s dětmi vyžily. V současnosti pracuji jako úředník a mám, jde-li o zdražování, úplně stejné problémy jako kdokoli jiný.
Angažujete se v organizaci, která se snaží prosazovat zájmy starší generace. Proč jste se rozhodla věnovat právě seniorům?
Byla jsem od malička vedená babičkou k úctě ke starší generaci. Ze svého působení v sociální sféře znám problémy ohrožených skupin a i jako ústecká primátorka jsem se snažila hledat řešení, která by v konečném důsledku vedla ke zlepšení kvality života seniorů. Když mě oslovila šéfka rady seniorů Květoslava Čelišová, neváhala jsem ani na vteřinu.
Co senioři vnímají jako největší problém?
Teď jsou to zejména existenční starosti. Ale neméně důležité je psychické rozpoložení. Senioři mívají pocit osamocení, izolovanosti, závislosti, nedůležitosti a zbytečnosti. Ale tím, že se někdo stane seniorem, přece život nekončí. Snažím se, aby starší generace měla vytvořené podmínky pro aktivní život.
Byla jste historicky první ženou primátorkou v čele Ústí a hned jste vyhlásila válku obchodníkům s chudobou. Co vás k tomu vedlo?
Nenajdete v republice možná žádnou oblast, kde je tolik sociálně vyloučených lokalit, jako máme na Ústecku. Na magistrátu se vršily stížnosti na hluk a nepořádek lidí bydlících v těchto lokalitách a jako primátorka jsem je musela řešit. Na Ústecko se hromadně přestěhovávaly početné rodiny ze Slovenska, protože tady byla možnost levného bydlení a snadný život na sociálních dávkách. Obchodníci s chudobou, vlastníci nemovitostí, tyto celé rodiny za velmi vysoký nájem ubytovali v jednom pokoji. Nájem pokryly sociální dávky. Vlastníci těch chátrajících domů do nich neinvestovali ani korunu. Tenhle hanebný systém jsme chtěli zbořit. Díky opatřením, která jsme prosadili a zrealizovali, se podařilo třeba uzavřít problémové ubytovny na Střekově a v Klíšské ulici. Pak naši vyhlášku ale zrušil soud. Opakovaně jsem spolu s dalšími primátory a starosty měst apelovala na vládu, ale na naše požadavky se vykašlala. Jako primátorka jsem nemohla navrhovat zákony, které by to řešily. Senátoři mohou.
Dokážete si představit, jak konkrétně byste to mohla ovlivnit, pokud byste byla zvolená senátorkou?
Ústecko bylo vždy na okraji zájmu centrální politiky. To má za následek, že je zde nízká vzdělanost, nejvíce vyloučených lokalit, nejvyšší nezaměstnanost, nejvyšší počty exekucí. Pokud budu zvolená senátorkou, chci prosadit revizi sociální legislativy s důrazem na transparentnost, spravedlivost a kontrolu dávek sociální podpory a poskytované sociální pomoci. A legislativně posílit roli měst a obcí v sociálním systému tak, aby se nerozrůstaly komunity lidí trvale závislých na sociálních dávkách a nerozšiřovaly se i vyloučené lokality.
Jste jedinou ženou, která se uchází o křeslo senátora na Ústecku. Považujete to za výhodu?
Nevím. Možná jsem lépe zapamatovatelná? Možná je výhodou, že ženy bývají ochotnější naslouchat, jsou empatičtější, umějí lépe přistupovat na kompromisy a své názory prosazují s rozvahou, v klidu a chytře… Tím ale neříkám, že tohle muži neumějí. Ale vše berou tak nějak víc sportovně a prostě chtějí vyhrát.
Jak vlastně vnímáte ženy v politice?
Lhala bych, kdybych nepřiznala, že se s ženami političkami snadněji dohodneme, protože k řešení problémů přistupujeme podobně. Víc pragmaticky, citlivě, konsensuálně. Nemáme potřebu si navzájem dokazovat, kdo dočůrá dál. Ale dobře vycházím i s muži, kteří zase mají větší tah na branku a umějí si jít za svým hlava nehlava.
Máte pro ženu nepříliš typické koníčky. Hrajete kulečník, mariáš, chytáte ryby…
Asi jsou to netypické koníčky, ale já to tak nevnímám. Na rybách si skvěle vyčistíte hlavu, ta příroda vás pohltí a donutí vás se zastavit. Mně o ty ryby vlastně nejde, ani je nejím, všechny je pouštím. Kulečník hraji už spoustu let, dokonce jsem hrála i ligu neregistrovaných. Nebýt Antonína Marvana, který je velký srdcař, rozhodně by se v Ústí taková soutěž nehrála už 28 let. Ale mám mnohem víc koníčků, dokáži se nadchnout téměř pro cokoliv.
Přidat komentář