Tvář rodilého Ústečana Vítka Havliše zná většina lidí z televizní obrazovky, kde moderoval například kdysi velmi populární hudební pořad Eso nebo Snídani s Novou. Jeho výřečnost, kterou zdědil po mamince, se prý projevovala už v dětských letech. Na práci v médiích ale už rezignoval.
Jste původem z Ústí. Jaký k němu máte vztah?
Na začátek dost těžká otázka… V Ústí jsem strávil jednadvacet let svého života, takže ho už jenom proto mám rád… Zažil jsem v něm spoustu hezkých věcí, i těch, na které nevzpomínám rád. Ale to tak nějak k životu patří. Ústí je podle mě nádherně položené město, které by si však zasloužilo nemalé investice.
Máte tu nějaká oblíbená místa?
Už v pubertě jsme s partou na tajňačku chodili na tehdy polozbořenou Větruši… Když se po spoustě let konečně dočkala kompletní rekonstrukce, měl jsem z toho obrovskou radost. Takže Větruše – to je moje oblíbené místo v Ústí. A pak taky moje postel v dětském pokoji u rodičů doma. Tam to mám taky hodně rád (smích).
Vracíte se do rodného města ještě někdy? Sledujete, jak se město mění?
Mám v Ústí rodiče, takže za nimi čas od času zajedu. Ale přiznám se, že se moje návštěvy v posledních letech omezily právě na okolí domu, kde rodiče bydlí. Takže změny v Ústí sleduji spíš díky médiím, sociálním sítím a vyprávěním nejbližších.
Jaký jste byl jako žák? Byl jste už tehdy výřečný?
Učil jsem se myslím dobře. Takhle, matematika mi nikdy nešla, což je vzhledem k tomu, čím se dneska živím, docela legrace. Ale humanitní předměty mně fakt bavily. Vlastně jsem v Ústí vychodil základní školu, následně střední a také vysokou. A výřečný? Určitě ano, tohle mám po mamince. Dokonce už na základce jsem se švihadlem v ruce moderoval akce „Třída baví třídu“… A později se mi ta výřečnost taky hodila, vždycky jsem věděl jak a co okecat, abych zahladil hrozící průšvih (smích).
Mnoho lidí vás má zaškatulkovaného jako moderátora televizi Nova. Jak se vlastně kluk z města na severu Čech dostane na největší komerční televizi?
Poprvé jsem se na Novu dostal přes konkurz. Tehdy končila v hitparádě Eso Tereza Pergnerová a já se přihlásil a vyhrál. Pak jsem si dal pár let pauzu, a když Nova sháněla moderátory do Snídaně s Novou, tak mi zavolala bývalá kolegyně z rádia, Monika Umanová, která tou dobou četla zprávy ve Snídani. No a já šel zase na konkurz a už si mě tam nechali.
Vzpomenete si na první vysílání, měl jste trému?
Při natáčení Esa ani ne. Tam byl prostor spoustu nepovedených věcí opakovat. Snídaně se už ale vysílala živě a poprvé jsem měl trému obrovskou. Naštěstí mě ale rychle opustila, protože tehdy Snídani moderoval jen jeden moderátor a táhnul tři hodiny sám. Na trému prostě nebyl čas.
Strávil jste na obrazovce řadu let. Bylo něco, co vás při živém vysílání vykolejilo?
Spousta věcí. Moderoval jsem dlouhé roky s Katkou Hrachovcovou a pak Evou Decastelo, tehdy ještě Aichmajerovou. A obě holky byly neskutečné… Katka si z každého vysílání dělala obrovskou srandu a díky ní jsme patřili mezi nejsledovanější dvojice z tehdejší Snídaňové party. A protože Kačka miluje kouzlo okamžiku, tak mi nikdy dopředu neprozradila, co má za lubem. Aby moje reakce byla autentická. A věřte, že opravdu byla (smích). Vykolejilo mě to skoro pokaždé. Fantasticky jsem si u toho ale bavil.
Co vám práce v televizi přinesla a co jste naopak musel obětovat?
Naučila mě pokoře. Když jsem vyhrál konkurs do Esa, tak mi bylo jednadvacet let. Myslel jsem si, jak to tak bývá, že mi patří svět… No a po pár měsících jsem v něm skončil a najednou po mě neštěknul ani pes. Tam jsem pochopil, že nic není samozřejmé. A co jsem musel obětovat? Musel bych dlouho přemýšlet, aby mě něco napadlo. Určitě kousek soukromí, ale já jsem si ho vždycky snažil hlídat, takže to zas tak hrozné nebylo.
Působil jste i jako moderátor v rádiu. Cítil jste se líp za mikrofonem nebo právě na obrazovce?
To se takhle nedá říct. Obojí má svoje kouzlo. V rádiu nejste vidět a o to víc musíte pracovat se svým hlasem a je mnohem náročnější posluchače upoutat. Televize má pro změnu to obrovské kouzlo, že kolikrát ani promluvit nemusíte. Stačí se usmát, nebo se nějak zatvářit a všichni vědí. Stýská se mi po obojím, jak po rádiu, tak po televizi.
Svět médií jste ale před časem opustil. Prozradíte nám, čemu se věnujete v současné době?
Momentálně působím ve zdravotnictví. Druhým rokem jsem obchodním ředitelem ve společnosti Canadian Medical, která poskytuje prémiovou zdravotní péči v Praze a v Brně. Dlouhé roky předtím jsem pracoval na obdobných pozicích v pojišťovnictví. Jak říkám, matika mi nikdy nešla a nakonec se čísly živím.
Nestýská se vám po divácích nebo posluchačích?
Tak já si to částečně kompenzuji… Už pár let mám svůj vlastní YouTube kanál, na kterém se věnuju technologickým novinkám, ale v lidsky srozumitelné podobě. Takový „tech life style“. Ukazuji lidem, co je na trhu nového, jak správně používat mobilní telefony, zkrátka jak si pomocí technologií usnadnit život… Nedávno jsem oslavil čtyřiciet tisíc pravidelných odběratelů na YouTube a skoro třináct a půl tisíce na Instagramu…
Jak se tedy cítíte na sociálních sítích. Je v současné době nutností být na sítích aktivní?
Nutností to podle mě úplně není. Pokud bych neměl jako koníčka natáčení videí na YouTube, tak bych asi na sociálních sítích byl spíš v režimu konzumenta a maximálně bych sledoval svoje oblíbené osobnosti. Možná stárnu, ale nějak mě přestalo bavit sledovat co mí kamarádi, nebo známí, se kterými jsem se neviděl roky, mají k obědu, nebo jak tráví čas. Nehledě na to, že to je všechno doslova virtuální realita. Skutečnost je úplně jiná. Nikdo z nás nezažívá jen hezké chvíle, kterými se prezentuje na Facebooku nebo Instagramu.
Teď něco z vašeho soukromí… Jste zadaný, máte děti?
Jsem zadaný, ale děti nemám. A ani je do budoucna nemám v plánu. Zato s námi bydlí už třetím rokem trpasličí pudlík Casper. To je vlastně takové naše dítě.
Máte nějaké oblíbené místo, kam rád jezdíte – v Česku nebo v zahraničí?
Byl jsem už ve spoustě zemí… Viděl jsem opravdu nádherná místa, ale jedno mě dostane pokaždé… Paříž. Vždycky, když přistanu letadlem v Paříži, mám pocit, že jsem přijel domů… Asi jsem tam v minulém životě musel žít, jinak to není možné.
Určitě máte mnoho plánů, prozradíte nějaké?
Mám pocit, že v poslední době nemá smysl dělat dlouhodobé plány. Podívejte se, co s našimi životy a plány udělal covid. Nebo teď válka na Ukrajině… Takže já si dávám plány spíš krátkodobé. Nedávno jsme kousek za Prahou koupili dům… Tak už se těším, až tam v létě strávím čas s rodiči. A budu rád, když mezitím přijde ještě něco jiného, z čeho budu mít radost. A to přijde určitě – neplánovaně. A taková překvapení mám mnohem raději, než velké plány.
Přidat komentář