Vladimír Cettl: Nejsem profík, fotografování je koníček

Je to asi první Ústečan, který měl výstavu na Pražském hradě. Jeho nostalgické fotografie starých vojenských letadel usazené do zrezivělých plechových stěn mohli v prostorách empírového skleníku Královské zahrady návštěvníci Hradu obdivovat vloni na podzim. Od konce dubna bude výstava k vidění také v Ústí. S jejím autorem, usměvavým, hovorným a galantním fotografem Vladimírem Cettlem, jsme si povídali nejen o ní…

Vaše fotky mají vysokou estetickou hodnotu. Vždycky v nich hraje světlo, barvy. Umím si představit, že se každému záběru opravdu věnujete. Ale co třeba taková obyčejná fotka, jakých se běžní smrtelníci dopouštějí po tuctech? Dědeček na Karlově mostě, děti s kyblíčkem u vody… Dokáže se vůbec profesionální fotograf oprostit od svého řemesla a takové snímky jen tak bez rozmyslu „cvaknout“?

Tak to je důležitý moment na začátku: Jestli je Vladimír Cettl vůbec profesionální fotograf? Já jsem se totiž skoro nikdy v životě vyloženě fotografií neživil a nemám ji ani vystudovanou. Spíš říkám, že dělám koníček na vysoké úrovni. Pak jedna věc také je, jestli fotíte s touhou udělat pěknou fotku, a druhá, jestli fotíte životní momenty. I já fotím spoustu věcí, které jsou pro mě jenom okamžiky a vzpomínky. A vážně to nemám tak, že bych těm dětem s kyblíčkem říkal: „Počkej, nahni kyblíček, hází mi prasátko.“ Tak takhle to vážně nemám. V těchto okamžicích prostě vypínám.

Říkáte, že nemáte žádnou fotografickou školu. Jak jste se tedy k fotce dostal?

Je to asi tím, že moje maminka inklinovala k fotografům. Můj otec byl výtvarně nadaný člověk, který fotil, a fotografie byla podstatná část jeho seberealizace. Otčím, který přišel po něm, byl a dodnes je sportovní fotograf. Ten nás vybavoval fotoaparáty, doslova nám je vtiskával do ruky, a zároveň nás učil i řemeslné věci. Stál s námi u zvětšováku, vysvětloval nám to, co otec s námi tolik neřešil. Tomu zase šlo více o tu výtvarnou a pocitovou složku.

18-Pred-focenim-Stiny-pameti-foto-David-Sury-2014

Takže fotíte už od útlého dětství.

Paradoxně vlastně ne. Když je dítě něčím obklopeno, tak po tom netouží a chce to, co nemá. Takže já jsem vlastně začal z naší rodiny fotit až jako poslední. Brácha je na všech fotkách s fotoaparátem, ve čtyřech letech už se mu na krku houpe nějaká ta corina a mně nikdy. Svůj první film jsem natáhl do foťáku až v pubertálních časech, kdy už bratr, jak se říká, vylétnul z hnízda. Tedy až někdy v 16 letech, což je v naší rodině relativně pozdě.

Co jste tehdy fotil?

Ty úplně první vlastní fotky jsem udělal v roce 1990, když jsem jel za bratrem, který byl tehdy ještě v emigraci. Z té cesty za ním jsem udělal takovou reportáž. Fotografie je totiž výborný prostředek k poznávání světa. Protože, když si něco vyfotíte, zastavíte okamžik. Můžete si ho prohlédnout, můžete o něm znovu přemýšlet. Někdy vám ze zastaveného obrazu vylezou úplně nové věci a nové kontexty.

Takže šestnáct let byla ta hranice, kdy jste se do focení pustil naplno?

Tam ještě nebyl úplně přímý záměr. Zhruba v roce devadesát čtyři devadesát pět jsem začal mít vlastní oděvní ambice – já jsem totiž původní profesí krejčí – a profiloval jsem se jako oděvní výtvarník. Pracoval jsem tehdy v ústeckém divadle a začal jsem svoji oděvní tvorbu fotit. Měl jsem vizi, jak by měla být prezentovaná a co by s ní mělo souviset. Oděvem jsem chtěl doplnit nějaký obraz, nějakou svoji fantazii a fotografie se tomu stala prostředkem. Vytvořil jsem si jakousi scénu, ušil kostým a vyfotil. První výstavu jsem pak udělal v roce 1997. Nemělo to nic společného s módou, nebyly to hadry, které by se daly nosit. Byla to scénická práce, do které se se mnou pustila herečka Gabriela Filippi, ta pak přizvala Nelu Boudovou a krátce nato i Adélu Gondíkovou. Už to celé snažení ale nemohlo probíhat jen tak – bezcílně, a tak přišla na svět moje debutová výstava Víly nebes v Praze na Václaváku.

První výstava a hned na Václaváku. Byla úspěšná?

Pro mě byla určitě úspěšná a odstartovala sérii dalších věcí. Čtyři roky po sobě jsem pak připravoval podobné scénické práce. Ty jsem pak už ani nefotil já, byl jsem prostě oděvním výtvarníkem a jakýmsi režisérem celého scénického obrazu. Tahle etapa vyvrcholila výstavou na filmovém festivalu v Karlových Varech v roce 1999, která byla přímo v Grandhotelu Pupp. Považuji to za jeden ze zenitů svého profesního života.

Vy jste v téhle době už žil v Praze, že? Pokud vím, pracoval jste taky v krejčovských dílnách barrandovských ateliérů. Pochlubte se, v jakých známých filmech můžeme vidět vaše práce?

Za mě už se tam přestaly dělat velké historické snímky, navíc všechny produkce hrozně šetří, kostýmy si půjčují a přešívají. Ale jeden z těch známějších filmů, kde vždycky koukám, kdo tam v mých věcech lítá, je pohádka Jezerní královna s Ivanou Chýlkovou. Jinak jsme šili taky pro divadla, Barrandov má asi sto tisíc kostýmů, které půjčuje, a o ty jsme se museli starat. Takže často to byla spíš restaurátorská práce. Někdy bylo zajímavé narazit na starou prvorepublikovou krejčovinu.

01-Barrandov-1997

A co že jste se z hlavního města vrátil na sever?

Jednak jsem potkal svou ženu, kvůli které jsem se sem začal postupně vracet. A taky jsem se nikdy v Praze necítil doma. Protože v rámci takových těch povrchních a vesměs profesních vztahů, když se Pražák zeptá: „Ahoj, jak se máš?“, tak tím myslí: „Ahoj, co zajímavého děláš?“ Pokud mu odpovím, že dělám kostýmy a výstavu, tak se se mnou začne bavit. Ale kdybych mu řekl, že jsem si teď koupil párky a večer si je ohřeju, tak by na mě koukal jako blázen. Ale v Ústí jsem vždycky potkával lidi, kterým jsem na dotaz, jak se mám, mohl klidně odpovědět, že si nesu ty párky, a oni byli ochotni se o tom se mnou bavit. Takže jsem si řekl, že tady jsem asi přece jen doma.

Povídáme už dlouho, ale pořád nejsme u toho, co je pro vás typické.

U fotografií vraků aut a letadel. Jak jste se k nim dostal? Se svou ženou jsem kdysi vyženil starý vůz, Škodu 110R Coupé. Celý život mě totiž pronásleduje, že se mi dostane do ruky nějaká stará věc a já ji začnu opravovat, leštit a mazlit se s ní. A stejně to bylo s tímhle autem. Pamatuji si moment, když mi otevřeli garáž a já ho viděl poprvé. Ještě mělo původní vzhled, bylo v těch pozinkovaných plechách. A to byla pro mě výzva. Za první tři roky jsme do něj nasypali snad sto tisíc. Dokonce jsem si udělal řidičák, který jsem do té doby neměl. Dostal jsem se díky němu také do komunity autíčkářů.

A tam jste tedy odhalil krásu vraků…

Jednou jsem někde na Malečově objevil auto v zahradě pod stromem, celé zrezlé. To bylo poprvé, co jsem si šel takové auto vyfotit. Zjistil jsem, že se tam mimo samotný obraz odehrávají ještě jiné příběhy. Příběh rozpadu, nostalgie, že se díváte na něco, co mizí. Říkáte si, jak se mohlo stát, že tohle úžasný auto zůstalo v kopřivách? Já tomu říkám pánská pohádka. Když se otevřou vrata staré stodoly a tam pod prachem čeká ten poklad, to staré porsche. Tak tohle já fotím.

Překvapilo mě, že kvůli fotkám starých aut neváháte jezdit po Evropě a vyhledávat vrakoviště a na nich fotit. Vraky vrostlé do vegetace českých zahrad vám nestačí? Jsou dvě různá publika, pro která ty obrázky dělám. Zahraniční publikum je nejvíc zvědavé na to, co se odehrává tady u nás na „divokém východě“. Sní si svůj sen, že tady ještě jsou maštale se starými poklady, které ještě nebyly rozprodány na eBay. A obráceně. Když chcete oslovit české publikum, tak odjedete na druhý konec světa a přinesete zprávu o neuvěřitelných jevech, jako byly třeba tisíce autoveteránů zarůstajících ve švédských lesích. Vždycky to musí být zpráva z dáli.

Vloni jste na Pražském hradě vystavoval kolekci fotografií starých letadel. Co vás zavedlo k nim?

V minulosti jsem dělal několik výstav pro organizátory vojenského veletrhu v Praze. Ti pak v roce 2010 sponzorovali moji výstavu Putování za vraky, kde kromě aut byla asi ze třetiny i vojenská technika. Vloni jsem si řekl, že vyjdu vojenskému světu ještě více vstříc a začal fotit vojenská letadla. Z toho pak vznikla výstava Stíny paměti.

Kde se dá najít takové staré letadlo?

Především v leteckých muzeích. Celkem jsem jich projel 11 ve třech zemích. Starost o letadla a jejich restaurování je samozřejmě mnohem náročnější a celý tento obor stojí na nadšencích. Na druhou stranu když někdo najde staré letadlo, i když je třeba v hodně špatném stavu, většinou ho nedá do šrotu, ale letecká muzea si ho rády nechají. Takže odloženců, kteří jsou pro mě vhodní, je v mnoha muzeích dost a dost. Nejednou se mi stalo, že jsem se v muzeu ohlásil, oni mě srdečně uvítali, ale když zjistili, že mám zájem o ty nejhorší kusy, kterými se nejméně vytahují, tak jim leckdy zamrzly koutky. (smích)

Fotografie starých letadel jste vystavoval na Pražském hradě. Konkrétně v empírovém skleníku Královské zahrady. To jste asi jediný Ústečák, kterému se to povedlo…

No, museli bychom asi googlit, ale z těch žijících asi ano. Musím říct, že když jsem letadla fotil, netušil jsem, že budou na Hradě. Věděl jsem jen, že výstava bude v Praze. Uvažovalo se o různých místech a nakonec mi nabídli skleník, což ale není klasický výstavní prostor. Je to prostě skleník. Vzal jsem to jako výzvu. Zahradníkům jsem řekl, ať zapomenou na to, že z toho uděláme galerii. Chci, aby to vypadalo, jako že Cettl vystavuje v botanické zahradě, takže bych rád všude spoustu kytiček. A tak se také stalo.

22-foceni-Stiny-pameti-2014

Byla výstava úspěšná?

Byla. Pro mě určitě a i Správa Pražského hradu byla spokojená s vizuální stránkou instalace i s návštěvností. Pro mě je to další mezník mého života. Projekt Stíny paměti bude putovat dál a zastaví se i v Ústí nad Labem. Od středy 22. dubna 2015 bude k vidění v ústeckém muzeu.

Profil

Vladimír Cettl (1973) se narodil v Ústí nad Labem. Vyučil se krejčovině, pak vystudoval Oděvní průmyslovou školu v Praze. Pracoval jako krejčí scénických kostýmů v divadlech v Mostě, v Ústí a ve filmových studiích AB Barrandov. Pak pracoval pro americkou firmu vyrábějící streetové oblečení. Věnoval se i vlastní oděvní tvorbě, kterou fotil a vystavoval. Po roce 2000 propadl starým autům, nejprve jejich renovaci, později začal jejich vraky fotit a vystavovat, například v muzeu Tatry Kopřivnice. Dnes fotí i stará letadla. Pracuje v Muzeu města Ústí nad Labem, kde má na starosti především grafickou prezentaci muzea a výstavní plán.

Číslo: 8
Barva: žlutá
Politik: Pavel Bělobrádek
Jídlo: česnečka
Hudba: Peter Gabriel, Sting

31-Stiny-pameti-zahajeni-vystavy-Prazsky-hrad-Matej-Ruppert-foto-David-Sury-2014 21-foceni-Stiny-pameti-foto-David-Sury-2014 20-foceni-Stiny-pameti-foto-David-Sury-2014 19-foceni-Stiny-pameti-foto-David-Sury-201400-titul-foto-David-Sury-2014

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*