V legendárním muzikálu Hello, Dolly! září na jevišti ústeckého divadla herečka a zpěvačka Kateřina Brožová. Ze zdejšího publika je nadšená. Pražská rodačka má k metropoli severních Čech blízko. Pochází odsud část její rodiny.
Hrajete v ústeckém divadle ve slavném muzikálu Dolly Leviovou. Jaké vlastně bylo zkoušení?
Zkoušení bylo velmi náročné. Ono je to vždy náročné, když zkoušíte novou věc. Pro mě to bylo o to těžší v tom, že jsem dojížděla a musela jsem se přizpůsobit místnímu režimu, kdy zkouší ráno i večer v kratších časových intervalech, protože kolegové mají odpoledne nějaké povinnosti. Takže jsme zkoušeli dvoufázově. Někdy jsem zůstávala v šatně a zdřímla jsem si i na zemi (smích). A když bylo zkoušek víc po sobě, tak jsem tady zůstávala v hotelu. Na nazkoušení bylo poměrně málo času, ale především ty interní podmínky byly docela složité. Můžu říct, že to nejspíš bylo jedno z nejnáročnějších zkoušení, jaké jsem zažila.
Když bylo zkoušení tak náročné, tak jak se vám tato role hraje?
Já tu roli miluji. Celé to představení. To téma, to je tak pozitivní záležitost, příjemná, milá, která má diváka potěšit. Dolly Leviovou hraji moc ráda. Samozřejmě pokaždé má člověk tak trochu nervíky, když hrajete po dlouhé době od premiéry.
Jaké mělo představení ohlasy a jaké máme v Ústí publikum?
Já si myslím, že moc hezké. Na premiéře jsme měli standing ovation, a čím častěji hrajeme a čím více diváků představení vidí, jsou reakce lepší a lepší. Minulé představení jsem byla úplně unešená. Lidi jdou s námi od začátku, baví se, fandí nám. Je to opravdu velká radost.
Zmiňovala jste, že jste během zkoušení v Ústí trávila dost času. Měla jste čas prohlédnout si město a okolí?
Přiznám se, že moc ne. Čas jsem věnovala zkoušení. Já Ústí trochu znám, měla jsem tu dokonce část rodiny. Bydlela zde sestra mého tatínka, moje teta, která už dlouho nežije. Pak její dcera s rodinou. Takže jako malá holka jsem do Ústí jezdila. Dokonce u tety bydlel i můj dědeček. Ústí je mi blízké a miluju tu řeku tady.
Do role Dolly Leviové jste se vrátila po osmnácti letech. Dá se tedy říct, že to vaše srdcová záležitost?
Rozhodně je a moc jsem toužila se do té role někdy vrátit. Úplně si pamatuju ten pocit, když mi loni zavolal režisér Martin Novotný a řekl mi tu novinu, že budu zkoušet tady v Ústí. Byla jsem nadšená a říkám si, to je nějaké déjà vu. Už je to osmnáct let. Popravdě kromě písně Hello Dolly, jsem si nepamatovala vůbec nic (smích). Tehdy jsem tu roli nezkoušela dva měsíce, ale přebírala jsem ji na několik zkoušek. Do toho jsem soutěžila v Let’s Dance na Slovensku, kam jsem dojížděla z Čech, kde jsem navíc točila a hrála. Mojí dcerce bylo pět let. Bylo to složité období. Pak jsme to hráli jen krátce, protože bylo představení ukončeno. Následovaly soudy, které se táhly několik let, nakonec jsem vyhrála. Po těch x letech se Dolly ke mně vlastně vrátila. Za což jsem velmi ráda.
Co vlastně zpíváte raději? Muzikál, nebo sólově?
V muzikálu jsem za roli, kterou hraji, ale sólově jsem za sebe. Zpívám písničky, které jsou mi blízké, nebo které pro mě byly i napsány. Repertoár mám různý a zpívám ráda. I když jsem vystudovaná herečka a věnuji se činohře, tak jsem se našla i v muzikálu a v sólovém zpěvu. Všechno co dělám, dělám s chutí a láskou.
Chtěla být herečkou nebo zpěvačkou už jako malá holka?
Já pocházím z umělecké rodiny. Moje maminka byla primabalerína Národního divadla, dělala klasický balet. Taky jsem tím prošla jako dítě. Tatínek byl sólový houslista, který hrál s Českou filharmonií nebo s klavírním doprovodem. Takže já jsem v uměleckém prostředí vyrostla a nějak mě to formovalo. Za maminkou jsem chodila do divadla a za tatínkem do koncertních sálů. Na druhou stranu mě tatínek přivedl k lásce k přírodě, takže jsem hodně koketovala jako dítě, že se budu věnovat něčemu, co souvisí se zvířaty. Začala jsem jezdit na koni, doma jsme vždy měli pejska kočičku. Já jsem pořád něco tahala domu. Nějakou havěť, co jsem kde našla na ulici. Ježky, ptáčky, ještěrky. Všechno možný. (smích) Ale jak jsem šla životem, tak na základce i na střední jsem chodila do různých kroužků. Recitovat, zpívat, hrát. Měla jsem k umění vždy blízko.
Takže vás v té umělecké dráze rodiče podporovali?
Oni mi nijak neukazovali cestu. Tatínek s tím ani nepočítal, že bych šla nějakým uměleckým směrem a maminka mi držela palce. Vždy byla mojí věrnou divačkou, ale nikdy mi rodiče neurčovali, co mám dělat. Jak člověk dospívá, tak po tom spíš začne toužit sám. Takže jsem zkusila zkoušky na DAMU a vyšlo to. Od té doby jsem už pak začala žít tenhle život a byla jsem šťastná, že se nemusím věnovat matice, fyzice a chemii (smích).
Je nějaká vysněná role, kterou byste si ještě chtěla zahrát nebo zazpívat?
Úplně ne, jsem natěšená a zvědavá, co přichází. A neměla jsem to tak nikdy, protože když si člověk vysní nějakou konkrétní roli, tak pak, když vás to v divadle mine, třeba ve stálém angažmá, tak jste z toho smutná. Ale já jsme vlastně po letech v angažmá ve Vinohradském divadle odešla na volnou nohu, abych získala větší svobodu. Tehdy jsem začala zpívat, začala jsem se věnovat i muzikálu, stále se věnuji činohře, hraji před kamerou, dabuji, moderuji. Zkrátka se těším na vše zajímavé a to mám pořád.
Máme dobu sociálních sítí. Je to nutností být na sítích vidět?
Já se obávám, že sociální sítě a jejich náplň se nám zvrtly trochu jinam, než jsme původně předpokládali… Je to zvláštní virtuální svět, který může i velmi ublížit. Ale je pravda, že pro lidi z mé branže je to do nějaké míry vhodné. Jsou ale i kolegové, kteří s tím nechtějí mít nic společného. Žijí si nějaký víc soukromý život.
A co bulvár?
S bulvárem jsem kdysi dávno zažila moc ošklivé roky, málem mě uvláčeli. Moje jméno si na stránkách bulváru žilo vlastním životem. Bylo to kruté. Dokonce jsem zaslechla, že jsem byla na řadě po Ivetě Bartošové, což je opravdu brutální. A člověkem, který to vyřkl, hluboce pohrdám. Jeho jméno nechci vyslovovat, ale dneska bulvár nedělá a je součástí politické scény. Bulvár mě tedy svého času hodně poškodil. Ale je možné, že mě poškozovali lidé, kteří mě prostřednictví bulváru poškodit chtěli. Takže paradoxně, od doby, co existují sociální sítě, se dá říct, že bulvár nemá už takovou sílu, máte možnost si uveřejnit a vyjádřit se, k čemu chcete.
Vaším pracovním nástrojem je hlas. Jak si ho chráníte?
Obdivuji kolegy, co mají místo hlasivek dva dráty, umí pařit do ráno a druhá den mají dvoják. (smích) Když mám náročnou hlasovou zátěž, tak se potřebuji vyspat, beru vitamín B, piji Vincentku. Zkrátka mám svoje rituály a návyky. Složité je, když hrajete činohru a hodně křičíte a druhý den máte zpívat. Tak je to těžší. Herec a zpěvák si musí dávat pozor, aby nenastydl, nebyl v průvanu nebo si nesmí pouštět klimatizaci.
Co zajímavého vás v nejbližší době čeká nebo jste právě dokončila?
Na jaře jsme nazkoušeli v Divadle Radka Brzobohatého černou komedii Bella Dona. Což je latinský název jedovaté rostliny rulík zlomocný. Já tou bylinou trávím svoje bývalé partnery. Zní to děsivě, ale to roztomilé. Jsem moc ráda, že si mě Romana Goščíková jako šéfová divadla s panem režisérem Lukášem Burianem vybrali do této role. S mojí agenturou Divinus jsme během léta absolvovali představení Noc na Karlštejně na zámcích Lednice, Mělník, Zbraslav a v Jindřichově Hradci. A na konci března jsme si užili benefiční koncert Zpíváme pro Tebe, který jsem celý připravovala. Výtěžek putoval potřebným dětem z obecně prospěšné společnosti Život dětem.
Působíte jako velmi činorodý člověk. Co ráda děláte, když máte volno?
Nejraději trávím čas se svými nejbližšími, v přírodě, s koňmi, se svým pejskem nebo doma na zahradě, v létě rybařím.
Přidat komentář