Edita Vopatová: Lezení je můj životní styl

Drobná blondýnka s obličejem princezny. Čekali byste od ní, že dělá třeba balet. Ale že leze po skalách? A dokonce lépe než mnozí chlapi? To asi ne. Edita Vopatová má přitom na svém lezeckém kontě pokoření nejtěžší cesty mezi českými lezkyněmi a taky pořádnou hromadu medailí.

S lezením po skalách sice zkušenosti nemám, ale řekla bych, že je to docela tvrdý sport. Vy ovšem působíte velice křehkým dojmem. Jak jste se vlastně k lezení dostala?

Přivedli mě k tomu rodiče. Oba jsou taky lezci, jezdili do Tiských stěn a právě tam mě učili lézt. Dokonce si v Tisé, když jsem byla malá, koupili dům s restaurací. Takže od té doby žiju napůl mezi Ústím a Tisou.

Tisá se lezci jenom hemží, řekla bych, že většina leze jen pro potěšení. Vy se ale účastníte také lezeckých soutěží,a to velice úspěšně. Kudy vedla vaše cesta k soutěžnímu lezení?

Začalo to ve 12 letech, kdy mě táta přihlásil na můj první závod, který se konal v Bělí u Děčína. Říkala jsem si, že to zkusím, a nakonec jsem byla třetí. Dostala jsem medaili a byla jsem z ní hrozně nadše ná a chtěla jsem další. To mě namotivovalo a začala jsem pořádně trénovat. Úplně mi to změnilo život. Lezení se stalo doslova mým životním stylem. Do té doby jsem svůj čas dělila mezi víc různých sportů. Dělala jsem taky gymnastiku, atletiku, lyžování, snowboarding. Naši mě vždycky vedli ke všestrannosti, ale nakonec mě lezení nadchlo úplně nejvíc. I proto, že jsem věděla, že v něm můžu být úspěšná.

A to vážně jste. Pochlubte se.

Nejprve jsem sbírala úspěchy na dětských závodech. Několikrát za sebou, už ani nevím kolikrát (smích), se mi podařilo získat zlatou medaili na MČR. Od 16 let jsem už mohla startovat i na dospěláckých soutěžích, a to jsem tehdy hned napoprvé skončila na mistrovství republiky druhá. Od té doby se mi republikové mistrovství podařilo vyhrát dokonce třikrát. Mezitím jsem se úspěšně účastnila ještě dalších závodů, jako je Český pohár a podobně. Vloni jsem také zkusila mistrovství světa, kde jsem skončila třicátá.

Lezkyně (2)

A v čem vlastně takové závody lezců spočívají?

Závodí se ve dvou kategoriích. Sportovní lezení na obtížnost a bouldering. Sportovní lezení je lezení s lanem a dalšími jisticími prvky. Naproti tomu bouldering se provozuje bez jištění, máte jen ruce a nohy a lezete na nevysoké boulderové stěně. Pro případ pádu je pod vámi vysoká duchna.
Rozumím tomu dobře, že závodní lezení se odehrává na umělých stěnách?

Ano. Za tu dobu, co lezu, jsem se účastnila snad jenom dvou závodů na přírodních skalách. Oba se konaly v rámci otevření nové lezecké oblasti, kde do té doby nikdo nelezl. Jinak by to bylo nespravedlivé, protože skály jsou otevřené pro všechny. Takže někdo by to mohl mít nacvičené dopředu a ostatní by tam byli zase poprvé. Takže proto se závodně leze na umělých stěnách.

Vy jste také letos v soutěži Výstupy roku, kterou vyhlašuje Český horolezecký svaz, získala čestné uznání za to, že jste jako první žena u nás uskutečnila výstup v obtížnosti 8c. Co to znamená?

To 8c je stupeň obtížnosti v takzvané francouzské klasifikaci, kterou se určuje obtížnost jednotlivých lezeckých cest. Čím obtížnější cesta, tím vyšší číslo. Písmenko a znaménko jsou mezistupně mezi čísly. Musím říct, že mě odmala bavilo překonávání jednotlivých obtížností a představovalo to pro mě velkou motivaci. Veliký úspěch pro mě třeba byl, když jsem vylezla svoje první sedm béčko. Pak se to  zvedalo na 7b+, 7c a tak dál, až k tomu 8c.

Kde se vám tenhle rekordní výstup povedl?

Cestu s touhle obtížností se mi podařilo vylézt v Německu v oblasti Frankenjura v Bavorsku. Cesta se jmenuje Cringer a její zdolání bylo hodně náročné. Dva měsíce jsem se soustředila jen na tuhle cestu. Speciálně jsem na ni trénova la, byla jsem v super formě, kterou bylo potřeba po celou dobu udržovat.

Trochu nám laikům přibližte, jak to vypadá, když se člověk dva měsíce připravuje na vylezení náročné lezecké cesty.

Poprvé jsem si Cringer vyzkoušela letos v únoru. Vydali jsme se tam s přítelem, který mi dělá parťáka. Zjistila jsem, že mi docela jde, že jednotlivé kroky potřebné pro její zlezení udělám. Pak jsem na dva týdny jela domů a začala pracovat na tom, abych ty jednotlivé kroky pospojovala. Trénovala jsem na umělé stěně, imitovala jsem tu cestu, snažila jsem se dělat podobné kroky. Protože Cringer je vytrvalostní, rozvíjela jsem vytrvalost. Po dvou týdnech jsem do Frankenjury na Cringer zase přijela, pocítila jsem zlepšení a zase jsem se vrátila domů trénovat. No, a to se opakovalo ještě dvakrát, dokud jsem cestu nevylezla celou. Kdybych se kvůli škole nemusela vracet domů a mohla trénovat přímo tam, trvalo by to určitě kratší dobu.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Jen pro pořádek, jaké je maximum na té francouzské stupnici? A máte na něj spadeno?

Teď je nejtěžší cesta na světě 9b+ a vylezli ji dva lidé, jeden z nich je Čech – Adam Ondra. Myslím si, že pro ženu je takový stupeň nereálný. Jestli někdy něco takového zvládnu, to si netroufám odhadnout, ale určitě mám v plánu dostat se přes 8c dál.

Studujete na UJEP tělesnou výchovu a sport, a jak říkáte, vaším životním stylem je lezení. Co plánujete po škole? Půjdete učit tělocvik, nebo je možné se živit jako lezec?

Vyloženě lezením, jako že bych byla vrcholový sportovec, tak tím se v našich podmínkách příliš uživit nedá. Ale s přítelem jsme si založili firmu, která nabízí výuku lezení. Seznamujeme zájemce s technikou lezení, vodíme je po skalách, po ferratách, do jeskyní a tak dál. Takže si plánuji, že až skončím školu, budu se živit právě tímhle. Představujeme si to s přítelem tak, že bychom vždycky půl roku pracovali a půl roku cestovali. Samozřejmě za lezením.

Dnes je lezení velice populární. Tak jako kdysi všichni hráli tenis, před deseti lety každý chodil s golfovou holí, tak dnes se zdá, že každý leze. Myslíte, že je to sport pro každého?

Tak hlavně se člověk nesmí bát a měl by mít cit pro pohyb. Lézt přímo po skalách je sport spíš pro tvrďáky. Lezení na umělé stěně se dá brát i jako fitness, kde si lidé mohou třeba vytvarovat postavu nebo srovnat bolavá záda. Ale do skal jezdí spíše lidi, kteří tomu dávají srdce. To už pak nejde jen o sport sám o sobě, ale taky o vztah k přírodě, o atmosféru.

Lidé, kteří lezou po skalách, také často vyrážejí zdolávat vrcholy velehor. Patřítek nim i vy?

Z hor mám velký respekt. I proto, že mi tam zemřelo pár kamarádů. Ráda si o horách čtu knížky, ráda poslouchám vyprávění kamarádů, kteří do hor jezdí, ale sama se hor bojím. Sportovní lezení sice také může být nebezpečné, ale když si člověk dá pozor, dá se mnohému předejít. Ale hory v sobě skrývají spoustu rizik, která neovlivníte. Vloni jsem byla v Peru, kde jsme se pohybovali v horách. Bylo to moc krásné, ale měla jsem problém s vysokohorskou nemocí. Čtrnáct dní v kuse mi bylo hrozně špatně. Byla jsem tam s kamarády, kteří tam dobývali jeden vrchol a právě před nimi na něm zahynuli horští vůdci. Zanechalo to ve mně dost smutný dojem. Hory jsou prostě hodně tvrdé.

Lézt po skalách s lanem a dobývat nějakou osmitisícovku bude asi i velký rozdíl, co se týče samotné techniky, ne?

Určitě. Sportovní lezení a horolezectví ve smyslu dobývání vrcholů jsou vážně trochu něco jiného. Horolezec musí mít výbornou fyzičku, ale nemusí být zase tak dobrý lezec. Naopak vynikající sportovní lezec by zase vůbec nemusel zvládnout nějakou horu.

 Horolezec a lezec. Asi by se to nemělo zaměňovat?

Já jsem na to trochu háklivá, když mi někdo říká, že jsem horolezkyně. Vždycky říkám, že jsem lezec, že na pořádných horách jsem pomalu ani nebyla (smích).

??????????????

Pokud vím, jezdíte lézt i do zahraničí. Mluvily jsme o Frankenjuře. Teď se chystáte do Brazílie. Proč jezdíte za ská ami přes půlku zeměkoule, když tady na severu máme skal plno? Je to takový rozdíl?

Je. Každé skály jsou jiné. Někde je pískovec, jinde vápenec. Ale hlavně každé skály mají jinou strukturu. Třeba ve Franeknjuře se leze spíš po dírkách, u nás po lištách a skály jsou kolmé. Zkrátka všude je to úplně jiné. Jsou tam jiné cesty, které vyžadují jiné pohyby, a to nás baví.

Umím si představit, že to lezci neradi slyší, ale asi je to fakt, že úrazy při lezení bývají fatálnější než u takového ping-pongu nebo aerobiku. Počítáte s tím?

Určitě. V lezení se nestává ani tak, že by selhala výbava, jako že selže lidský faktor. Může se stát, že si lezec z nepozornosti nedováže uzel, špatně zacvakne karabinu nebo špatně komunikuje s partnerem. Může se to klidně stát i zkušeným lezcům. Je potřeba s tímhle rizikem počítat. Já lezu se svým přítelem a my jsme se naučili dělat vzájemnou kontrolu. Než začneme lézt, tak se navzájem přesvědčíme o tom, že je všechno tak, jak má být.


Je váš přítel tak úspěšný jako vy, co se týče závodů, nebo vás jen podporuje?

Přítel už je starší, takže už závodní ambice nemá, i když dříve taky závodil. Ale je výborný lezec, lepší než já a to mě moc motivuje. Nutí mě to k tomu, abych se mu vyrovnala a byla dobrá jako on.

Kdybyste si měla vybrat nějaký jiný sport než lezení, co by to bylo?

Mě by třeba bavil snowboardcross. Párkrát jsem ho zkoušela, moc mě to bavilo a myslím, že mi to šlo.

Dalo vám lezení kromě medailí a dalších úspěchů něco do života?

Určitě mi dalo bojovnost. A když něco chci, tak si jdu za tím. Stejně tak jako když nějakou cestu chci vylézt, tak ji vylezu. Při lezení se musí taky myslet. Umět zhodnotit rizika, odhadnout své síly a také třeba komunikovat s lidmi. To všechno jsem si, alespoň si to myslím, odnesla i do života mimo skály.

Moje nej…

Číslo: 11
Jídlo: rizoto
Hudba: dle nálady
Záliba: sport, kultura
Citát/krédo: Nikdy se nevzdávej.
Politik: Radim Bzura

Profil:

Edita Vopatová se narodila v roce 1993 v Ústí nad Labem. V Ústí nad Labem také žije, ale pravidelně jezdí za rodiči do Tisé, kde se jako malá učila lézt po skalách. Lezectví se věnuje doteď, a to velmi úspěšně. Je první Češkou, která vylezla cestu o obtížnosti 8c. Na Univerzitě J. E. Purkyně studuje tělesnou výchovu a sport.

Martina Seewaldová

 

 

 

 

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*