Do Jany Procházkové na první pohled, možná ani na první větu neřeknete, že je energickou a podnikavou ženou, matkou tří dětí. Nezahrne vás přívalem slov a neutluče vás rozmáchlými gesty. Ale oči se jí rozsvítí, když začne mluvit o handicapovaných dětech a rodinách, kterým “její“ Nadační fond Plamínek pomáhá.
Plamínek jste založila v roce 2014. Dnes je charitativní stálicí v regionu se spoustou partnerů a dárců. Byli jste hned na začátku úspěšní?
Byla to pro mě neznámá voda, přestože jsem už dlouhou dobu na podobný projekt myslela. Sháněla jsem někoho, kdo by do toho se mnou šel, a půl roku před první sbírkou jsme nadační fond „stavěli“. Nechtěli jsme jen vybírat peníze a pak pro ně hledat cíl. Vždy jsme chtěli vybrat někoho konkrétního, konkrétní rodinu, konkrétní nemocné nebo handicapované dítě a jeho potřebu, abychom vždy mohli přesně a veřejně říci, na co peníze šly. A důsledně dodržujeme pravidlo, že za práci nikdo z týmu nemá plat či odměnu. Tak já chápu charitu. Na začátku byly mezi dárci jen některé lokální firmy. Pak se nám rozjela individuální dárcovství a dnes přispívají lidi napříč republikou. Takových drobných příspěvků je většina všech darů. A to je fajn.
Vždy jste byli úspěšní?
Všechny akce, všechny individuální výběry se podařily. Když jsme se řekli, že pomůžeme, tak jsme to dotáhli vždy do konce.
Ptáme se proto, že dubnový charitativní běh s Plamínkem naděje měl pomoci dvouleté Kačence, která vážila po porodu pouhých 1300 gramů a bojuje hned s několika zdravotními problémy. Výtěžek z dobrovolného startovného směřuje na zakoupení speciálního zdravotního kočárku v hodnotě 90 tisíc korun, ale prý to ještě na vozík nebylo?
Ano, ještě nebylo, ale očekáváme výtěžek z dalšího charitativního běhu a individuální dary, věřím, že do prázdnin na vozík peníze budou.
Jak na vás působí osudy dětí, pro které sbíráte peníze, nebo osudy rodin?
Všechno je to hodně osobní. Já se snažím oprostit od toho, abych děti nebo rodiny litovala. Oni to často neberou jako tragédii, svoji situaci mají za prostý fakt a jsou vděční za každou pomoc, i finanční. Například ozdravný lázeňský pobyt pro takové děti stojí v průměru padesát tisíc korun a pojišťovna nic nehradí. Mnohdy je obdivuji, jak to zvládají. Naštěstí to na mě působí pozitivně, netrpím depresemi. Asi jsme měli štěstí, že jsme se setkali s pozitivně naladěnými rodiči.
Jaký máte pocit z Ústečanů? Mají otevřená srdce a peněženky?
Z Ústečanů mám dob-rý pocit. Rok od roku roste počet startujících v charitativním běhu, i za deště běží stovky lidí. Hodí do kasičky, co uznají za vhodné, je to samozřejmě někdy i o tom, jak je osloví příběh dítěte. Nejsou chladní a necitliví, jak se o nich někdy mluví. Na naše běhy přicházejí i rodiny, které neběhají a jen přispějí. Možná i proto jsem patriot a opravdu hrdá Ústečanka. Setkávám se ročně se stovkami lidí, kteří nezištně něco darují, jsou otevření, pohodoví. Jsem optimistka, málokdy se setkávám s pasivními nebo zahořklými lidmi. Ale samozřejmě je dovedu pochopit, protože život člověka mění a někdo ztratí optimismus po těžkých ranách osudu. Ale v každém z nás je takový malý plamínek naděje, každý je rváč s osudem. Jen nás je třeba občas probudit, popostrčit nebo ukázat cestu.
Jste rodilá Ústečanka?
Ano, narodila jsem se tady a bydlím bez přestávky. Rodiště Všebořice, bydliště Střekov. Jsem velká patriotka, dokonce taková, že jsem do Ústí „přitáhla“ manžela a udělala z něj také ústeckého patriota. On je z Bělé pod Bezdězem, místa s krásnou krajinou, takže Ústí musí mít nějakou magickou moc, že si ho přitáhlo (smích).
Vy jste si pro něj jela do Bělé pod Bezdězem?
Ale ne, poznali jsme se v Praze na vysoké škole, kde jsem studovala obor elektro, a od té doby jsme spolu. V té době se poskytovala podniková stipendia, tak jsme využili nabídky stipendia ve Spolchemii a společně tam nastoupili.
Chemička měla vliv i na vaše rozhodnutí obnovit slavnou a tradiční výrobu mýdla s Jelenem pod stejně tradičním názvem společnosti Schicht? Vaše výrobky jsou v obchodech, ale i hypermarketech po celé republice.
Chemička měla vliv asi na manžela víc než na mě. Schicht a výrobky s Jelenem, to je rodinný projekt. Manžel často myslel na starou dobrou tradici výroby mýdla a pracích prášků v Ústí, na úspěch pana Schichta ve světě. A nás to doma všechny posedlo v dobrém slova smyslu a pustili jsme se odvážně na trh s velmi tvrdou konkurencí nadnárodních firem. Ale jsme jiní, řekla bych, jinak voníme.
Bojovali jste o tuto tradiční značku?
Nebojovali. Samotnou mě překvapilo, že po ní nikdo neskočil.
A úspěch je zaručen?
Jsme optimisté. Chytili jsme se a právě teď jsme v situaci, kdy téměř nestíháme vyrábět. Nechci to zakřiknout. Část výroby máme v Ústí, část v Olomouci, záměr je v Ústí výrobu rozšiřovat, hlavně mýdlo s Jelenem. Nám by se líbilo k výrobě přidat i chráněnou dílnu, protože krabičkovat mýdla mohou i lidi s postižením. Na výrobu mýdla by mohly chodit i exkurze školních dětí. Používáme totiž staré receptury, snažíme se zůstat na přírodní bázi, naše produkty jsou dokonce antialergické. Mám dobrý pocit, že dokážeme prodávat věci, které jsou k užitku se vším všudy, tedy i pro zdraví. Já nejsem založením podnikatelský žralok, ale dělat takové věci, myslet i na dopady výrobků, to mě baví.
Byl v obnově tradiční značky i kus patriotismu?
Byl. My jsme v Ústí spokojeni. Byly chvíle, kdy jsme přemýšleli, zda bychom neměli jít jinam, do Prahy, do zahraničí, ale nikdy se nám skutečně nechtělo Ústí opustit.
Někdo by s Vámi nesouhlasil, co se Vám na Ústí tolik líbí?
Ústí mělo možná smůlu na necitlivé zásahy, od urbanismu přes umisťování lidí z celé republiky bez ohledu na vztah k městu. Ale příležitostí a možností má ústí nepočítaně, poloha města s řekou, krásné okolí, napojení na dálnici, blízkost německého trhu. Snad jen Alpy by mohly být blíže.
Jste Střekovanka. Jak se Vám žije za řekou?
Myslíte před řekou! Na Střekově bydlím dvacet šest let, je to krásné místo pro život, jen je zanedbané.
Zanedbané? Vy budete za Ústecké fórum občanů v letošních volbách údajně na čelním místě na střekovskou radnici, tak asi máte představu o lepším Střekově.
Měli by se zde udržet zaměstnavatelé a přidat nové možnosti v obchodní síti a ve službách. Střekov je takové město samo o sobě, o sobě, ale nemá své centrum, místo pro setkávání. Je zde jen jeden supermarket, téměř žádné kavárny, málo restaurací, hodně zeleně, ale málo parků. Nemáme, jako jediná čtvrť, domov pro seniory nebo byty pro seniorské bydlení. Střekov se nabízí jako relaxační zóna. Je tady hrad, část Střekova je v chráněné krajinné oblasti Českého středohoří. Cyklokemp, cyklostezka, koupaliště, ale chybějí místa pro setkávání sousedů a služby.
A kde by taková místa pro setkávání měla být?
Jednoznačnou příležitostí jsou labské břehy. Na obou stranách řeky. Už dlouho se v Ústeckém fóru občanů zabýváme vizí oživení města tímto směrem, mluvíme s architekty, hledáme cesty. Jen se podívejte na Zanádraží, jak ožilo po obsazení volných prostor šikovnými podnikateli. A najednou je tam plno. Pro mě jsou velkým zdrojem inspirace Drážďany. Na jedné straně lidi chodí po obchodní promenádě a na druhé straně mají obrovskou travnatou plochu pro odpočinek, sport, relaxaci nebo pikniky. Někdo může říci, že jde o nesrovnatelně bohatší město, ale před třiceti lety jsme měli srovnatelné možnosti. Jenže, zatím co Drážďany plně využily dotací po sjednocení Německa, Ústí řadu příležitostí promarnilo. Ústí je krajské město, ale na svůj rozvoj od Ústeckého kraje za posledních několik let skoro nic nedostalo. To se musí změnit.
Přidat komentář