Laco a Catherine Deczi: Doma máme Itálii, ale je to láska

Legendární světový trumpetista Laco Deczi hraje v Ústí rád. V Národním domě je prý skvělá akustika a zdejší publikum je vyspělé. Ale co víc… americký jazzman tady hraje rád, protože se cítí už pár let jako Ústečan. Od doby, kdy právě tady poznal svoji manželku Catherine.

 

Jak jste se vlastně seznámili? Ústečanka a populární jazzman z New Yorku?

LD: Znal jsem jejího bývalého muže, je to můj kamarád, ale on si našel mladší a krásnější. Tuhle nechal a přivedl ji za mnou do šatny po koncertě v ústeckém Národním domě. Tak jsem ji odtáhl na hotel a těšil se… Jenže v Nároďáku jsme vypili hodně laciného vína a bylo nám fakt blbě. Ona řekla: Promiň a pozvracela, co se dalo. A tak jsem si ji nechal.

CD: Na Lacovy koncerty jsem v Ústí chodila každý rok, ale nikdy jsem si nešla ani pro podpis. Poslala jsem vždycky kamarádku. Jenže v roce 2005 jsem se tam trochu přiopila a do šatny mě za Lacem přivedl můj exmanžel se svojí manželkou. Laco když mě viděl, tak říkal: Ty jsi jeho bejvalka? Jsi tu sama? Pojď sem, sedni si, ty máš kukadla, piješ víno…? A když po chvíli řekl mému ex: To jsi tuhle vyměnil za tohle? No nejsi ty kokot? … tak kdo by odolal (smích).

 

Takže žádná velká láska na první pohled?

LD: Ne, já jsem si říkal: Červená bláznivá hlava, vyspím se s ní a uvidíme. To jsem ještě nevěděl, co v té hlavě je.

CD: No to určitě ne. Mně zrovna umřela maminka a s Lacem mi bylo hrozně fajn. Nemusela jsem mluvit, přemýšlet, nic… Až mi jednou došlo, že vlastně nikoho jiného nehledám a ani nechci.

 

Jak jste randili, když Laco je z USA a Catherine z Ústí? A jak dlouho to namlouvání trvalo?

LD: Když jsem byl v Čechách, byla všude se mnou a pak za mnou jezdila do Ameriky. Jak dlouho? To si nepamatuju, to si pamatuje moje žena. Ta si pamatuje i to, že v úterý minulý rok v pět hodin odpoledne jsem jí řekl, že mě štve.

CD: Namlouvání trvalo až do doby, než mi řekl: Hele, holčičko, za těch pět let jsi pěkně obtloustla a zestárla, tak já si tě teď vezmu a bude změna. Tak jsme se v lednu 2010 v USA vzali.

 

Mezi vámi je třicetiletý věkový rozdíl. To nebylo na překážku?

LD: Já si nepamatuju, ani kdy jsem se narodil, a ztratil jsem rodokmen. Takový blbosti neřeším.

CD: Nad tím jsem nepřemýšlela, protože na něj jsem čekala celý život.

 

Co se vám vlastně líbí na Lacovi a co na Catherine?

LD: Úplně všechno. Ale nejvíc se mi líbí, když má na sobě tričko za 2 dolary. Svoji ženu miluju na 116 procent.

CD: Laco není jenom manžel a milenec, je to hlavně parťák. Vždycky stojí za mnou a kryje mi záda. Miluje mě a já to vím. Je s ním hrozná sranda a pořád má plno energie. Navíc se nelekne, když se začneme hádat. Nikdy si nestěžuje, že ho něco bolí. Je prostě nejlepší.

 

Kdo má doma navrch? Kdo je hlava rodiny?

LD: Hlava rodiny je ten, kdo je silnější, takže moje žena. Všechno je založené na strachu a bitce. Když vznikne doma hádka, která trvá tak 1,5 minuty, řev jako v zoo a je u nás návštěva, tak v tom momentě ta návštěva uběhne stovku za 9 sekund, aby nebyla svědkem vraždy. A my po jedné minutě už nic nevíme.

CD: Asi já. Určitě řvu víc. Ale zase když si Laco postaví hlavu, tak je mi to houby platné.

 

Takže žádné poklidné manželství, ale Itálie a létající talíře?

LD: Tuhle jsem chtěl třísknout talířem o zem a on začal lítat, protože byl papírový.

CD: To jste mluvila s nějakou návštěvou, co u nás byla? Jo, on mě občas tak vytočí, že mám zatemněno. Například když najdu rozstříhané moje oblečení, protože Laco potřeboval kvalitní hadr na čištění trumpety. To pak otevřu okna a lítá z nich, co mi přijde pod ruku. Laco pak běhá pod okny a sbírá to, o co opravdu nechce přijít, a u toho mi hrozně nadává. Já dostanu záchvat smíchu a zase jsou za dvě minuty hubičky a láska.

 

Laco, změnil jste image a oholil vlasy. Prý vás donutila manželka…

LD: Budeš moderní, říkala žena. Takže teď mám hlavu jako prezervativ, ale jsem moderní.

CD: No on si vždycky při holení zajede strojkem až do vlasů a vypadá, jako když má lepru. Tak jsem jednou odmítla jít s ním mezi lidi. Když viděl, že neustoupím, tak po třech dnech si sedl na židli, dal mi strojek a bylo. Vždycky jsem mu říkala, že s tou přehazovačkou může jít okamžitě dělat casting filmu Muž na radnici (smích). Sluší mu to, ne? Je prostě kolík!

 

Sluší. Takže žít s jazzovou legendou asi nebude, Catherine, jednoduché?

CD: On se nechová jako legenda a rozhodně si to o sobě nemyslí. Ale žít s ním je vážně náročné. Je hrozně tvrdohlavý. A příšerný bordelář. Já zase miluju abnormální pořádek. Jenže starého psa novým kouskům nenaučíš… Takže občas dělám kompromisy. Ale na druhou stranu jsme si společně udělali krásný život. Každý den si za to děkujeme. A když je nuda, vyvoláme umělou hádku a je zase veselo.

 

Posloucháte Lacovy desky?

CD: Od té doby, co s ním žiju, je nemůžu ani slyšet. Pro mě je už utrpení, když chce slyšet můj názor. Abyste tomu rozuměla. Mám studio přímo v obýváku a zároveň v kuchyni, takže když dělají nové CD, mám tam celou kapelu. Cestou do ložnice přeskakuju bubny, dráty od kytary a další krámy. Nesmím ani drknout hrncem a přitom nemám před tím kam utéct. Nejdřív to poslouchám, když to zkoušejí, pak když nahrávají a nakonec když to mixují. No to by hráblo každému.

 

Pokoušel se vás Laco naučit hrát na trubku?

LD: Nikdy.

CD: Ne, nikdy. Já se jí nesmím ani dotknout. Kdyby náhodou při mém zatmění letěla z okna trumpeta, buďte si jistá, že to by byla poslední věc, co bych udělala. Ale jednou jsem zkoušela zatroubit. Nevyšel ani tón a navíc je hrozně těžká. Nechápu, jak to může mít 3 hodiny u pusy.

 

Laco, vy také malujete. Co nejraději? A už jste někdy namaloval svoji ženu?

LD: Ne, nikdy jsem ji nemaloval a nikdy nebudu. Další žena by ten obraz nenáviděla.

CD: Laco maluje pořád a všude, ale vyhraněný styl nemá. Myslím, že ani někdy neví, co z toho bude. Výsledek je většinou úplně jiný než začátek. Ale to je můj názor. On totiž přebíhá od malování k notám a pianu, prostě zrovna podle toho, jaké kolečko se mu v hlavě rozjelo. Mně se nejvíc na Lacových obrazech líbí jeho texty. Ty sype z rukávu jako nic a to mi vůbec hlava nebere.

 

Kromě toho, že, Laco, hrajete a malujete, také jste vystupoval ve filmu režisérky Věry Chytilové Kalamita. Jak se to přihodilo?

LD: Jo, to byla sranda a hezká práce. Dělal jsem k filmu hudbu. Dostal jsem nádražáckou uniformu a prý musí vypadat obnošeně. Tak jsem v ní chodil dva měsíce a kontroloval lístky a vůbec jsme se vyblbli. Když jsem loni hrál v Troji, šel jsem Věru navštívit k ní domů. Zazvonil jsem, a když mě uviděla, tak bez pozdravu řekla: Ty ještě žiješ? Já říkám: No vidíš, že jo. A ona mi na to říká tím svým ráčkovaným „er“: A prrroč? …Je nenahraditelná!

 

Co je vlastně důležité, aby se člověk naučil hrát tak, že se z něho stane jazzová legenda?

LD: Neposlouchat zpěváky z rádia.

 

Laco, vy jste odešel do USA před 28 lety. Bylo těžké opustit tehdy Československo a zkusit štěstí v tak daleké cizině?

LD: Nebylo. Doba stála za prd, tak jsme ani neplakali.

 

Šla po vás tehdy policie a seděl jste někdy?

LD: Párkrát, ale bylo to krátké vyšetřování. Většinou když jsem se vrátil z ciziny. Večer mě zavřeli a ráno pustili.

CD: Laco sám sebe nikdy nelituje a nikdy by to veřejně neřekl, ale má za sebou hodně krušné chvíle. Jen jednou mi vyprávěl, jak byl celou noc zavřený ve sklepě nahý…

 

Catherine, bylo složité opustit Ústí a přemístit svůj život do New Havenu?

CD: Když jsem zjistila, že to Laco myslí vážně a vzal si mě, musela jsem se rozhodnout. Tak jsem rok před odchodem z Česka ukončila podnikání, dala v práci výpověď, pronajala byt a šla. Po čtyřicítce jsem se začala učit anglicky a teď zase bojuju tam. Kdo neriskuje, nic nemá.

 

Co bylo nejtěžší?

LD: Začít úplně od začátku. Nejdřív v Německu a pak zase v Americe.

CD: Nechat tu svoje děti a žít s nimi jen na mobilu, Skypu a Facebooku. Vidět se jen jednou, maximálně dvakrát do roka.

 

Dohromady máte 5 dětí, takže jste velká rodina. Jak budete slavit Vánoce? A budou česko-slovenské s kaprem a salátem, nebo americké s krocanem?

LD: Asi přijde jenom Djingy (nejmladší Lacův syn). Vaico a Pišta budou v Čechách.

CD: Moje holky mají své rodiny a jsou v Čechách. A já dělám Vánoce české – 24. vařím polévku s nudličkami, salát, rybu, řízek a v Americe mi chybí vinná klobása. Letos by chtěl Laco krocana, ale to na Vánoce nedám. Neumím si to představit, chci salát. Krocana mu udělám třeba na Štěpána, ale ne na Štědrý večer.

 

A co si přejete do roku 2015?

LD: Aby se mi povedlo udělat novou desku, se kterou mám dost velké plány, kde chci po-

užít symfonický orchestr z Českých Budějovic za pomoci Pavla Barnáše a starého přítele, vynikajícího skladatele a kytaristy Petra Jandy z Olympiku.

CD: Jenom zdraví, nic jiného nepotřebujeme.

 

Často se, Catherine, vracíte do Ústí. Je to pořád domov, nebo ten už máte v New Havenu?

CD: Jezdím do Ústí jednou za rok na podzim. V Ústí mám svoje holčičky a rodinu, zatím jsem tu pořád doma, ale v Americe už jsem asi doma víc.

 

Když se vracíte do Česka, sledujete změny? Je něco, co vás tady zaskočilo nebo mile překvapilo?

LD: Zaskočilo mě, že když padl komunismus, tak ta země ožila. Dnes už to je tak, ze hodně měst a náměstí vypadá jako v Německu.

CD: Letos jsem pocítila změnu hned při prvním nákupu. Za tři roky, co bydlím v USA, ceny potravin stouply o 100 procent. Zaskočí mě vždycky nepříjemné prodavačky.

 

Je lepší žít v USA, nebo v Česku?

LD: V USA už jsem doma, ale do Čech je to jenom 8 hodin letu. Pocházím ze Slovenska, ale Slovák už nejsem, protože mi sebrali občanství – prý nemůžu mít dvě. Na úřadu byly dvě mladé ženy. Jedna byla ošklivá a druhá byla hnusná. Řekly mi, že musím odevzdat pas. Tak jsem jim řekl, že ho dám prvnímu Cikánovi venku. Když mi řekly, že na to je zákon, že ho musím odevzdat a nahlásit jim, že už nejsem Slovák, tak jsem řekl, že nemusím. Že už jsem Američan a ne Slovák.

CD: Když na to nejsi sám a máš toho správného parťáka, tak je jedno, kde žiješ. Ale je fakt, že já teď bydlím 10 minut od moře, máme pořád krásné počasí, modré nebe a toho pravého vedle sebe, takže USA teď vedou.

 

Právě jedete turné po českých klubech. Hrajete tady rádi?

LD: Rádi, protože obecenstvo je vyspělé. V Národním domě v Ústí už jsem hrál několikrát, dokud tam byl ředitel Ivan Dostál. Naroďák máme rádi. Je tam skvělá akustika a navíc se cítím jako Ústečák, protože jsem si vzal tuhle ženu za manželku.

 

Je složité uživit se jazzem?

LD: Dneska je všechno složité, ale když se to dělá poctivě, tak se to trošku vrátí.

 

Kde vás, Laco, mohou v nejbližší době slyšet Ústečané?

LD: V Ústí hrajeme v Nároďáku 10. prosince, pak odehrajeme ještě tři koncerty a další tři dny nahráváme DVD live a pak už letím domů.

 

A na co se může ústecké publikum těšit?

LD: Bude s námi hrát host, skvělý harmonikář Chris DePino.

 

PROFILY:

Catherine Deczi se narodila 25. 11. 1969 v Ústí nad Labem. Za amerického jazzového trumpetistu Laca Decziho se vdala 26. 1. 2010. Z prvního manželství má dcery Katrin a Barbaru.

Laco Deczi se narodil 29. 3. 1938 v Bernolákově. Americký jazzový trumpetista, hudební skladatel a malíř slovenského původu vstoupil na profesionální hudební scénu před více než padesáti lety. V roce 1985 emigroval do Německa a o dva roky později odešel do New Yorku. Svou první desku, Laco Deczi & Cellula Quintet – Pietoso, vydal v roce 1969, dosud jich vydal nepočítaně. V roce 1981 si zahrál i ve filmu Kalamita režisérky Věry Chytilové. Je podruhé ženatý a má tři syny – Vaica, který s ním hraje v kapele na bicí, Štěpána, kterému říká Pišta, a Petera, kterému říká Djingy.

1 komentář u Laco a Catherine Deczi: Doma máme Itálii, ale je to láska

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*