Před objektivem fotografa Petra Berounského se objevila spousta žen, ale také historických artefaktů a pokladů nebo divadelních představení. Jeho fotky mapující povodeň v roce 2002 zná nejspíš každý Ústečan.
Jak a jste vlastně s fotografováním začal?
Já si to skoro ani nepamatuji. Ale v roce 1968 jsem dostal k svátku svůj první fotoaparát, byla to Corina. Filmy mi vyvolávat tatínek v Armaturce, protože tam měl fotokomoru a dělal mi i fotky. Později mi zřídil fotokomoru u nás v domě. A to už jsem se na tom podílel já. Takže fotím od 12 – 13 let. V roce 1972 jsem nastoupil do učňáku na fotografa ve Fotografii Liberec a od té doby jsem profesionální fotograf.
K focení vás tedy dovedl tatínek?
Přesně tak. Tatínek hodně fotil. Ona pracoval v propagaci v Armaturce a zároveň byl tam výtvarník a malíř.
Takže se focením živíte po celou dobu?
Ano, nic jiného neumím.
Začínal jste fotit na kinofilm a teď se fotí na digitál. Je to velký rozdíl?
Teď je snazší, hodně nám digitál ulehčil práci. Já osobně fotím na digitál asi od roku 2002. Je pravda, že se práce s fotkou zrychlila, nemusel jsem do komory, seděl jsem na světle u počítače. Ale na druhou stranu je klasická fotografie nezaměnitelná a nádherná.
Co říkáte na to dnes moderní focení mobilem?
Fotím taky, mobil vybírám podle kvality foťáku a fotím s ním taky. Jezdím hodně do přírody, na vandry a tam používám vlastně převážně mobil. Velký foťák většinou vůbec už neberu.
Pracoval jste s mnoha známými umělci. Na koho rád vzpomínáte?
Nejvíc mi zůstal v paměti Míša Tučný, se kterým jsem spolupracoval tři roky a dělal mu desku. Pak Jirka Korn, který je ohromný profesionál, taky Lucka Bílá, kterou jsem fotil v divadle Ta Fantastika. Těch lidí je opravdu spousta, ale tohle jsou tři nezaměnitelní profíci. To byla vždy radost s nimi pracovat.
Vy jste „oholil“ Vlaďku Erbovou. Jak vás to napadlo?
To je taky hezká příhoda. S Vlaďkou jsem fotil krabičky na silonky a připadala mi taková tuctová. Tak jsem jí řekl: „Vlaďko, ty máš tak krásně souměrný obličej. Nechceš oholit hlavu?“ Ona že ne, ale za dva týdny přijela, byla rozhozená a říká mi: „Vezmi strojek a ohol mi hlavu.“ Tak jsem vzal strojek, který tu mám, a jednou půjde někam do vitríny a oholil jsem jí na těch 10 milimetrů hlavu. Její maminka mě proklela, že jsem Vlaďce zničil život. A volala mi i Vlaďky agentura a chtěla mě žalovat. No a do půl roku byla v Praze a stala se slavnou a krátké vlasy nosí dodneška.
Spolupracuje s Vlaďkou stále?
Neustále. Jezdí sem pracovně. Otevírala mi třeba jednu moji výstavu.
Fotografujete i archeologické artefakty a poklady, co vás k tomu dovedlo?
K tomuto focení mě přivedla kamarádka, která studovala v Plzni archeologii a já s ní fotil jako s modelkou. Vznikla potřeba cosi zdokumentovat a práce se pomalu nabalovala. Nakonec jsem po desetileté spolupráci i s ředitelem Českého egyptologického ústavu Mirkem Bártou jel s nimi do Súdánu dokumentovat vykopávky. Bylo to neskutečně záživné a já si třeba sáhl i na Věstonickou Venuši.
Známé jsou i vaše divadelní fotografie. Existuje nějaké odvětví, které nefotíte?
Divadlo fotím rád. Já neumím fotit přírodu. S jejím focením jsem skončil asi v 15 nebo 16 letech, kdy jsem tu nádhernou atmosféru přírody například po dešti chtěl vyfotit a to kouzlo tam nebylo. A vedle jsem viděl fotografie mých kolegů a to kouzlo tam bylo. Takže jsem usoudil, že krajinu fotit neumím. Já jsem hlavně studiový fotograf. To zase málokdo umí udělat to správné světlo. Udělat tu atmosféru, aby dotyčný člověk se mnou spolupracoval, ale vlastně o tom nevěděl.
Jste velmi různorodě zaměřený, uměl byste sám sebe jako fotografa charakterizovat?
Jsem komerční fotograf a ne umělecký. Fotím od všeho něco. Jeden den fotím lahvičky, druhý den artefakty, třetí firemní fotky a čtvrtý lidi. Já přeskakuji. Fotografie není mým koníčkem. Když mám volno, vezmu bágl a jsem v lese. Proto mám ten mobil, kterým si zážitky dokumentuji.
Za dobu vašeho fotografického života jste určitě nasbíral mnoho úžasných záběrů, kterého si ceníte nejvíce?
Udělám zakázku a nějaká fotka se mi v ten okamžik hodně líbí, ale při další zakázce se mi stejně tak líbí jiná. Skoro každá fotka má svůj příběh, svoje kouzlo.
Když vidíte nějaký svůj snímek, víte hned, kde jste ho fotil, nebo musíte lovit v paměti?
Stane se, že musím vzpomínat. Těch fotek je spousta, ale převážně vím, kde to vznikalo. Svoje fotky ale poznám.
Na čem pracujete v současné době?
Zrovna jsem dokončil focení studentů opery Evropské hudební akademie, která se koná v teplickém divadle, a kterou fotím každoročně.
Chystáte v nejbližší době nějakou výstavu nebo knihu?
Ne. Knihu fotek jsem udělal jen jednu, o ústeckých povodních. Výstavu také nechystám. Poslední jsem udělal k šedesátinám. Jsem komerční fotograf, takže vystavovat moc nemám co.
Jaké máte pocity z Ústí nad Labem vašeho dětství a z Ústí současného?
Jsem sběratel starých fotek města a mám asi 4 500 snímků starého Ústí. Mně se Ústí vždycky hrozně líbilo, ale co třeba na Masaryčce za socialismu postavilo, by se mělo zbourat a zase postavit staré krásné činžáky.
Jste rodilý Ústečan, jaký máte k městu vztah?
Já jsem patriot, Ústí miluji. Jsem takový ten nekritický patriot. Samozřejmě se mi spousta věcí nelíbí, ale jen o tom kecat, jak to vidím na sociálních sítích, já neuznávám. Člověk co jen kritizuje, by měl zvednout zadek ze židle a jít něco pro Ústí udělat. Já mám jiné aktivity v přírodě a s vozíčkáři, takže jsem naprosto vytížený.
Zmínil jste vozíčkáře. Další vaší aktivitou jsou Vozíčkáři na vandru. Můžete nám to přiblížit?
Já jezdím na vandry od roku 2012. Pořádám i různé akce. Teď 14. září bude třeba Trampský kotlík ve Mlýnech u Kytlic. To je vaření na otevřeném ohni. O přiblížení vozíčkářů k trempům a k přírodě jsem už přemýšlel déle. Takže jezdím na trampy i s kamarádem vozíčkářem nebo jsem zrealizoval pro kamarádku, která chodí o berlích pochod „Mama marš“. Při tomto pochodu musel mít každý v týmu jednoho handicapovaného. Akce se hodně povedla. Teď jsem se seznámil s další vozíčkářkou, které trampování učarovalo, a spolu hledáme místa, kam až se s vozíkem dostaneme.
Založil jsem na FB stránky Vozíčkáři na vandru, kde se snažím přiblížit přírodu a trampování i postiženým. Mám v plánu sehnat elektrický vozík, který nám cestování usnadní. Je to projekt budoucnosti. Ale ohlasy pozitivní mám.
V přírodě tedy odpočíváte nebo jak relaxujete?
Tak na vandrech já vařím. Učil jsem se vařit u Pohlreicha. A teď to všechno zúročuji. Na FB stránkách Trempové sobě, najdete spoustu receptů. Jinak nemám čas odpočívat, odpočívat budu až tam „nahoře“. Já musím pořád něco dělat, jsem neustále kreativní. Trempování je moje náplň, fotografování je moje práce.
Přidat komentář