Počítačový dálnověk v ústeckém muzeu

Zdroj: Muzeum města Ústí nad Labem

Až do 15. ledna 2017 můžete v ústeckém muzeu navštívit zajímavou výstavu s názvem Počítačový dálnověk. Vraťme se teď o více než třicet let zpátky v čase. Začátek osmdesátých let dvacátého století, doba obrovského boomu domácích počítačů vrcholí.

Doba, kdy se vedle nesmírně drahých, velkých a zčásti i jednoúčelových a pro obyčejného smrtelníka tak zcela nedostupných profesionálních počítačů začíná objevovat na světovém trhu vpravdě domácí, osobní počítač, počítač určený pro běžného uživatele, počítač určený především pro zábavu. Byla to jen malá krabička v podobě klávesnice, pod níž je však umístěn celý počítač. Ten se připojil k libovolnému domácímu televizoru a k magnetofonu, co byl doma k dispozici.

Programy se ukládaly na klasickou magnetofonovou kazetu, nahrání jedné takové hry trvalo běžně až pět minut a když se nahrávka s chybovým hlášením „Tape loading error“ nepovedla, muselo se znovu, od začátku. Ale kolik tento malý počítač přinesl radosti a zábavy, kolik probdělých nocí s ním člověk strávil při té dobrodružné cestě seznamování se s taji výpočetní techniky? Kdo z tehdejších elektrotechniků a nadšených obdivovatelů výpočetní techniky by alespoň trochu nezatoužil po tom stát se hrdým majitelem takového moderního kusu elektroniky, jako je osobní počítač?

Československo, rok 1986: Počítače v našich obchodech stále nejsou a pro dovoz počítačů ze Západu je uvalené přísné embargo, na Východě se domácí „kompjutry“ ani nevyrábějí. Čas od času se nějaké to Atárko, Sharp nebo Sord objeví v Tuzexu. Jenže bony stojí u veksláků na Václaváku až pět korun jeden a to není žádná láce. Pašování ZX Spectra v kapse kabátu přes hranice je příliš riskantní a přes ně vás stejně jen tak nepustí. Bohatého strýčka na Západě nemáte a v devizové měně vám běžně také plat v zaměstnání nevyplácí.

Jen mimořádně zdatní a  šikovní jedinci si dokáží svůj počítač vyrobit ze stovek (tehdy taktéž drahých) součástek dle návodů a schémat v časopise Amatérské rádio. Kdo chce tedy legálně přijít do styku s počítačem, moc možností mu nezbývá. Krom koupě od nějakého pašeráka na burze je jednou z možností také návštěva nějakých zájmových kroužků příznivců výpočetní techniky, které vydávají i literaturu dané počítačové platformy (mimoto už v té době vychází i množství různých počítačových časopisů).

Pokud se jedná ještě o dítko školou povinné, při troše štěstí mají právě v jeho škole nějaký ten kroužek výpočetní techniky, kde se lze naživo seznamovat s žlutým, topícím IQ151 s kulatými a nepohodlnými klávesami, počítačem, vyvinutým v ZPA Nový Bor. Někde možná mají už PMD 85, jinde disponují jen primitovním PMI80 s pouhým jediným kilobajtem operační paměti, s  kalkulačkovou klávesnicí a displejem, do něhož se programuje přímo ve strojovém jazyku procesoru MHB8080.

O rok později se však situace radikálně mění – ve vybraných obchodech s elektronikou a  elektrosoučástkami se objevuje náš skutečně první domácí osobní počítač! Je jím Didaktik Gama, prakticky se jedná o klon známého ZX Spectra, s  osmdesáti kilobajty paměti a procesorem Z80. Fronta dychtivých zájemců se vytvoří před výlohou obchodu už předešlý večer před avizováním zásilky. Přivezou totiž jen padesát kusů, které budou jistě záhy vyprodány za cenu Kčs 6300,-, což v té době představuje částku celých tří měsíčních platů.

Kdo však chce počítač, musí počítat s jistými výdaji. Šťastlivec, na kterého se tentokrát ještě dostalo si jej s  nejvyšší opatrností a láskou odnáší domů a poté ho ještě s důslednější pečlivostí připojuje k napájecímu zdroji a magnetofonu Elta. Samým napětím ani nedýchá, když na černobílém televizoru Tesla Merkur vylaďuje ten správný kmitočet. A už je to tu! Obrazovka se bíle rozsvítí a v její spodní části se objevuje nápis: „© 1987 Didaktik Skalica“.

A může se začít…
Stalo se to, že jsem se před deseti lety stal sběratelem těchto krásných, úžasně jednoduchých, však vzhledem ke značnému hardwarovému omezení na operační paměti i stojovém výkou svým způsobem geniálních strojů. Jak už to tak bývá, přišla nostalgická  touha si připomenout ty krásné, objevovací i tvůrčí chvíle s novým nejbližším přítelem – s počítačem. Nebyl v té době žádný internet, neexistovali žádné sociální sítě.

S kamarády stejných zájmů jsme se scházeli osobně a dělili se o své zkušenosti a objevy, vyměňovali si nahrané kazety s  hrami i jednoduchými programy. V Art Studiu jsme kreslili tu kostičkovanou, graficky nedokonalou grafiku, kterou jsme pak tiskli na jednojehličkové tiskárně BT100.

Na tiskárně, která požírala zásadně papír s kopírákem a vytisknutí jedné A4 strany ji s velkým rachotem zabralo téměř půl hodiny času. Malovat se dalo i na plotru z  Laboratorních přístrojů Praha, tam zase stačilo nasadit obyčejný centrofix. Naše programovací schopnosti jsme pak také použili do svých ještě primitivnějších her, textovek a grafických demo-ukázek. V pozadí her hrála hudba od Františka Fuky.

Vím a věřím, že to tak a podobně zažívalo spoustu dalších tehdejších uživatelů osobních počítačů, ať už jím byl majitel Didaktiku, Atari, Commodora nebo ZX Spectra. A toto všechno bych svou výstavou chtěl současnému člověku – uživateli výkonných moderních domácích počítačů – připomenout, přiblížit a  představit. Přijďte se podívat a dobře si to užijte!

Petr Váradi
Autor a majitel výstavy „Počítačový dávnověk“

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*