Recenze: Ústecko ptačí perspektivou

Několik desítek návštěvníků se sešlo v galerii Oko v Ústí nad Labem na vernisáži leteckých snímků pilota a fotografa Leoše Kukačky. Tradiční ceremoniál zahájení výstavy, podbarvený hudbou a úryvkem četby, završil rozhovor se samotným autorem o jeho vztahu k létání a fotografii.

Přes šedesát fotografií je nasnímáno a nazvětšováno v technické kvalitě dané možnostmi kompaktu, nicméně v poslední době autor pracuje i se zrcadlovkou. K samotné technice pak autor prozradil, že během letu nasnímá větší množství materiálu, který později v klidu třídí. Pilotovat letadlo a ještě se zaobírat kompozicí asi není opravdu dost dobře možné. Výsledné obrazy zcela určitě nepatří k vlně „nové topografie“ osmdesátých let, ale jsou poctivou krajinářskou fotografií, byť pro většinu z nás z nezvyklého úhlu pohledu. Přestože autor létá i do zahraničí, jeho hlavním operačním prostorem, jak už název kolekce napovídá, je v drtivé většině Ústecko. Oblíbeným tématem jsou rozvlněné horizonty Českého středohoří ve všech ročních obdobích, ať už vystupující z mlhy či bouřkových mraků, nebo topící se v západu slunce. Kompoziční a tonální lahůdkou je pás mlhy táhnoucí se dlouhými zákrutami Labe, rámovaný temnými vrcholy hor a kopců („Pod peřinou“).   Autorovi však nejsou cizí ani industriální témata. Z  výšky zachycuje ústecké mosty, krabičky paneláků na sídlištích i kostel obklíčený betonovou hradbou obchodního centra. Dokonce i sesuv půdy na dálnici D8 nepůsobí s vrchu nijak odpudivě a vrstevnice zářezů uhelných rypadel na výsypce dolu Bílina nepostrádají grafickou kultivovanost. K tonálně a kompozičně nejzajímavějším obrazům nepochybně patří pohled přes červenou příď letadla k horizontu temných hor se zapadajícím sluncem mezi bouřkovými mraky („Západ slunce ve Středohoří“). S obdobnou filosofií je vystavěn i snímek „Letecký den začíná“. Kompozice horizontály ranveje, vertikály stožáru větrného pytle a redukce barev posouvají tento obraz významově kamsi do kategorie snových grafik z ateliéru Kamila Lhotáka.

Naprostá většina záběrů je pořízena z kokpitu letadla, ať už do boku či přes vrtuli. Na některých záběrech byla kamera umístěna na křídle a záběr veden „přes letadlo“, které se tak stalo kompozičním prvkem obrazu. Nelze si nepovšimnout, že až na jedinou výjimku, dominuje všem obrazům téměř vodorovný horizont. Člověk pozemský by spíše očekával, že letecké fotografie budou korespondovat s divými výkruty letadla. Pouze v  jednom případě je horizont opravdu zřetelně vychýlený, a to téměř do dokonalé rodčenkovské diagonály („Brná“). Ke cti autora slouží, že se nenechává strhnout k laciné exhibici a adrenalinovým experimentům.

Leoš Kukačka si nehraje na žádné velké umění, prostě miluje létání a při tom slušně fotí. Má cit pro kompozici i uměřenou barevnou tonalitu. Nenechá se zbytečně unášet atraktivností prostředí a nesklouzává k samoúčelným manýrám, ke kterým vybízí neobvyklost pohledu na předlohu. Intimní vztah autora k létání a fotografii pak přirozeně završuje portrét věrného spolupasažéra, psa Poldy, který na to veškeré hemžení bohorovně shlíží z okénka letadla.

Výstavu můžete shlédnout v Galerii Oko ve Veleslavínově ulici v Ústí nad Labem do konce července tohoto roku.

Bohumil Kotas

Napište první komentář

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*