Ústí mi přirostlo k srdci, ale nepřestěhuji se sem

Foto: Klára Žitňanská

Herce Kryštofa Rímského znají Češi hlavně ze seriálů v televizi. Ale v Ústí nad Labem již 12 let působí v Činoherním studiu. Sice tu nikdy nebydlel, ale na metropoli na severu Čech nedá dopustit.


Na čem nyní děláte

Měli jsme v neděli premiéru Lidojedů. Měla být již v pátek, ale byla kvůli nemoci kolegy přeložená. Je to už několikátá věc od Jardy Rudiše a Petra Pýchy, kterou děláme. Jde o černou komedii o bezcitné morálce této doby, kdy člověk za peníze udělá cokoli. Zde za peníze shání člověka, který by se nechal uvařit a pozřít. Protože mají cateringovou firmu.

Je se na co těšit?

Určitě. Protože je to stále sranda, sranda a najednou ztuhnete, protože zjistíte, že je to vážné. Že lidé za peníze udělají cokoli, tak vtipné není.

Foto: Tomáš Lumpe

Jak jsme se vlastně dostal do Ústí?

To už je nějakých 12 let. Právě režisérka Lidojedů Natalie Deáková tu tehdy byla uměleckou šéfkou. Já šel tehdy po škole do Brna, byl jsem tam sezonu a kus v Hadivadlo, ale utekl jsem, protože se tehdy rozpadalo. Navíc to bylo 200 kilometrů a já se nechtěl stěhovat do Brna. Natálka je moje spolužačka z DAMU a oslovila mne, zda bych neměl zájem o Ústí. Už jsem tu zůstal, protože mi to tu přirostlo k srdci. I když do Ústí bych se asi nikdy nestěhoval, kdyby to nebylo bezpodmínečně nutné.

Prožil jste si tedy všechny peripetie Činoheráku…

Prožil. Začátek byl úžasný, to tu byl Achab ředitel a byli jsme příspěvkovka města. Tehdy jsme hráli, co jsme chtěli, většina lidé zde byla čerstvě po škole. Učili jsme se, vytvořili si publikum, které je s námi až do teď. Pak bylo období OPS, kdy radnice začala divadlu na paty a nakonec to vyvrcholilo tou šíleností v roce 2014. Tehdy jsem si myslel, že je konec a že se vrátím do Prahy. Čtyři měsíce jsme dokonce dělal něco jiného – pomáhal jedné politické straně. Ale z toho jsme utekl, to nedávám. To bych si raději pořídil nějakou hospodu či krámek, než dělat do politiky.


A co spolek, který se založil?

To bylo velmi zajímavé období. To začal ten pravý, jak píkám punk rock. Začali jsme dělat věci, které nás doslova strhly. Bylo to chudé období na peníze, ale na druhou stranu v těch stísněných podmínkách vznikaly ty nejlepší věci. Bylo to nejlepší období, které mi připomínalo nadšení, když jsme dělali divadlo na studiích. A k tomu ten náboj, že máte nepřítele v zádech, v podobě té radnice. Přitom bylo jednoznačné, že chybu udělali oni. Snažili se vyvodit některé personální důsledky, protože někteří lidé jim znepohodlněli, jelikož jim říkali názor na jejich špinavou politiku, která je tady na severu ještě špinavější, než jinde. Pár lidí tu bylo, kteří byli i schopní obětovat ty čtyři nepohodlné lidi, ale většina z nás to považovala za nepřekročitelné. Kdybych souhlasil, připadal bych si, jako kdybych podepsal antichartu nebo spolupráci s STB.

A co současnost?

Když se na radnici obměnila garnitura těch šílenců, existovaly dvě varianty. Buď se vše zavře nebo byla nabídka, že se staneme opět příspěvkovkou. Nové vedení města bylo v této otázce mnohem pragnatičtější než sociální demokraté, kteří tu byli před tím. Řekli si, že nenechají tu ostuidu řvát. Přišel Jiří Trnka jako ředitel, ten s nimi vše uklohnil a dělá to do dnes. Situace je dobrá, jsou zde peníze a divadlo se uživí. Ale jsem trochu nedůvěřivý, po těch zkušenostech s politikama. Rozhodně neusnuli a někteří do toho budou šťourat dál. A budou se snažit nejít chybu. Já mám hodně práce i v Praze, takže kdyby byl tlak na můj odchod, bude mě to mrzet, ale nepoložilo by mne to.

Za těch 12 let, co vám dalo nejvíce?

Toho je strašná spousta. Udělal jsme zde nějakých 40 věcí, možná více. Super bylo počáteční období. Z toho prvního to byl Alois Nebel a komedie Jak jsme se učila řídit. S Filipem Nuckollsem Klub rváčů. To bylo neuvěřitelný, když jsme si vyráběli scény a učili choreografie těch bitek. Pracovali jsme na tom 4 měsíce, už se hraje deset let a je neustále vyprodaná. Zajímavá byla i dokudramata, kdy jsem hrál velitele koncentračního tábora Osvětim. Z revolučního období Dva páni z Verony a Jindřichové. Ten outdoorový Shakespeare je nádherný. Úžasná pro mne byla i role v Soukromé vichřici.

Mluvil jste o tom, že jste se sem nikdy nepřestěhoval. Proč ne a jak vlastně vnímáte Ústí?

Protože žena je rodilá Pražačka a já tam žiji již od základní školy. Manželka má práci, kterou by bylo hloupé opustit a která by v tu ani dělat nešla. Ústí má pro mne takovou zvláštní potemnělou atmosféru. Ale když vyjedete trolejbusem na kopec, zjistíte, že jste v jiném světě a geniální přírodě. Město má jakýsi kořen, který je z historie, asi z té německé, který se ani za 40 let bolševika nepodařilo zbořit. A navíc to stále existuje underground, který jsem podědil po rodičích. V Praze dávno zmizel, jsou to dědové, kteří se někde někdy sejdou. Ale tady je stále živý. Stejně jako punková kultura.

Foto: Klára Žitňanská

Pocházíte z herecké rodiny, ale kdy u vás dozrálo to rozhodnutí, že také budete herec?

Ono to prostě vyplynulo. Studoval jsem gymnázia a pak jsem měl hodně bouřlivé období. Když jsem nevěděl, co se sebou, tak jsem to začal krotit. Napadlo mne, že bych mohl zkusit dělat přijímačky. Na škole jsem zjistil, že jsme se dostal mezi lidi, které jsem hledal, protože do té doby jsem se motal jen s partičkama divočáků. Ve 23 letech jsem měl najednou osmnáctileté spolužáky a vnitřně jsme se snížil na jejich věk a začal v sobě budovat nějaké hodnoty. Pro mne to divadlo byla terapie. To už nic nevymaže.

Ústečáci vás znají z Činoheráku, ale česká veřejnost hlavně z televize. Jak jste se dostal do seriálů jako Ulice a dalších?

Zkusíte jít jako herec na kamerové zkoušky a někde se to povede. Je to nárazové, někdy to to jsme, někdy netočím. V téhle době to zrovna jde.

Co máte raději. Divadlo nebo natáčení? V čem je to jiné?

Velmi špatně se to posuzuje. Ulice není až takový kumšt. V tom tempu, v jakém probíhá natáčení, tak se musíte hlavně otrkat. Je to takové manufakturní. Jiné jsou filmy, tak se koncentrujete na nějakou věc, ale je čas na to to případně zopakovat. V divadle je to dílo okamžiku. Tam to odehrajete a už to nejde vrátit, pokud to uděláte špatně. To mne na tom baví. Máte kontakt s divákem a je u toho takový adrenalin. Po pravdě nechápu herce, kteří dělají jen jednu nebo druhou věc. Podle mne je divadlo duševní hygiena a každý člověk, který točí, by si měl jednou za rok udělat inscenaci. Aby se vyčistil a zůstal nohama na zemi. Protože pak začnete zanedbávat svůj talent. Pro mne je divadlo výsostná věc a neumím si to bez něho představit. Dá se i říci, že jsem závislý na potlesku.

Vaše práce je náročná psychicky. Jak odpočíváte?

V hospodě. (smích) Ne, to jen někdy. Mám dvě děti a snažím se s nimi být co nejvíce. Můj starší syn je velmi dobrý ragbista, hraje již od pěti let. To je můj velký koníček. Nemyslím ho hrát, ale svět kolem toho a ta podpora. Chalupa a ryby. I když na ty se dnes dostanu již méně, protože díky chalupě se nedostává čase. Mám tam zahradu, pěstuji zeleninu. To mne opravdu baví. Začali jsme také cestovat, jednou za rok se mi podaří se dostat s rodinou někam hodně daleko. Před rokem jsem si pořídil velkou motorku a jezdím na mašině.

A co plány do budoucna?

Nerad bych vše prozrazoval. Mám takový projekt s jednou skupinou v Praze, do které patří i Honza Jankovský a Filip Nuckolls. Původně jsme se hlásili v Branické divadlo, které chtěla Praha 4 znovuzprovoznit. Měli jsme hezký projekt, ale zjistili jsme, že bychom to neuživili. Měli jsme i investora, ale i tam byl velký klientelismus. Takže se nám vlastně ulevilo, když jsme nebyli vybráni. Ale chuť spolupracovat zůstala. A nyní vykopáváme projekt, který bude mít v květnu premiéru. Více prozradit nemohu. Je to takové dítě, kde bych se chtěl trochu osamostatnit. Tím v žádném, případě neříkám, že bych plánoval odejít z Ústí. I kvůli rodině a dojíždění bych chtěl to penzum práce tady trochu zredukovat, vlastně už nyní tomu tak je. Už mi zkrátka není 30, kdy jsme děti viděl o Vánocích a prázdninách.

Foto: Tomáš Lumpe

Kryštof Rímský
Jedenačtyřicetiletý herec Činoherního studia Ústí nad Labem, ve kterém má angažmá již 12 let. Absolvent katedry alternativního herectví pražské DAMU. Kromě divadelních rolí je známý i z televizních obrazovek a filmů. Hrál například v seriálech Ulice nebo Kriminálka Anděl, na filmovém plátně ho diváci mohli vidět ve filmu Tobruk.

NEJ
Barva: Zelená
Jídlo: Něco z moře a hodně ostré
Číslo: 13
Hudba: Mám velká záběř. Od jazzu, přes kytarové big beaty, Depešáci a v létě metal
Politik: Václav Havel

 

1 komentář z Ústí mi přirostlo k srdci, ale nepřestěhuji se sem

Přidat komentář

Váš e-mail nebude zobrazen veřejně.


*