Charismatický houslový virtuóz Jiří Vodička má tak velký talent, že už jako teenager dokázal zahrát i ty nejtěžší skladby, které jsou postrachem i zkušených matadorů. Není divu, že byl už ve čtrnácti letech přijatý na vysokou školu, kde začal studovat hru na svůj zamilovaný nástroj. Své umění předvede i na koncertě v Ústí.
Koncem září si vás užili fanoušci na pódiu Severočeského divadla, kde jste uvedl Dvořákův houslový koncert v rámci Slavnostního koncertu pro Ústí nad Labem…
Dvořákův houslový koncert je jedním z mých nejoblíbenějších děl a vždy je radost ho hrát, zvláště před publikem v České republice. Je to pro mě příležitost sdílet hudbu, kterou hluboce obdivuji, s posluchači, kteří mají stejně silný vztah k české hudební tradici.
Je to vaše první návštěva tohoto krajského města?
Není to má první návštěva Ústí nad Labem, ale pokaždé se sem rád vracím. Město má svou unikátní atmosféru a publikum je vždy vstřícné a nadšené.
V Ústí budete hrát Dvořáka. Jsou skladatelé, které hrajete rád, a které naopak nerad?
Mám rád mnoho skladatelů, protože každý z nich přináší něco jiného a výjimečného. Dvořák, Čajkovský a Korngold jsou mezi mými favority díky jejich hloubce a emocím, které jejich hudba přináší. Naopak, neexistují skladatelé, které bych vyloženě nerad hrál, ale některé moderní skladby mohou být náročnější na interpretaci a přístup k nim vyžaduje jiný způsob myšlení.
Od kolika let vlastně na housle hrajete?
Na housle hraji od svých šesti let. Přišel jsem k hraní jak slepý k houslím (smích). Byl to jen zájmový kroužek, do kterého mě přihlásili rodiče. Až časem se ukázal můj talent.
Na vysokou školu jste byl přijat ve čtrnácti letech, magisterský titul jste získal o pět let později. To není úplně obvyklé. Jak na vás koukali spolužáci a profesoři?
Být na vysoké škole ve čtrnácti bylo výzvou, ale zároveň obrovskou příležitostí. Spolužáci a profesoři mě přijali velmi přátelsky a podporovali mě v mé cestě. Byl jsem vděčný za to, že mě brali vážně a pomáhali mi růst nejen jako hudebníkovi, ale i jako člověku.
Jak těžké to bylo pro vás?
Bylo to náročné, ale zároveň to byla obrovská příležitost, která mě formovala a dala mi zkušenosti, které bych jinde nezískal.
Museli vás rodiče do hraní někdy nutit nebo vás to bavilo vždy?
Nikdy mě nemuseli nutit. Housle mě vždy přitahovaly a rád jsem cvičil a objevoval nové skladby. Rodiče mě naopak podporovali a vytvořili mi prostředí, ve kterém jsem se mohl hudbě naplno věnovat.
A neměl jste někdy chuť s tím takzvaně praštit?
Samozřejmě, byly chvíle, kdy jsem cítil únavu, zvláště během náročnějších období. Ale vášeň pro hudbu mě vždy nakonec přivedla zpět.
Vaše rodina byla muzikantská?
Nepocházím z muzikantského prostředí. Otec hraje na elektrickou kytaru, ale pouze na amatérské úrovni.
Učil jste se hrát i na jiné nástroje, nebo jste už od začátku měl jasno?
Neučil, housle jsou a byli vždy jediné.
Dosáhl jste řady významných úspěchů. Dá se říct, kterého si ceníte nejvíce?
Každý úspěch má pro mě svůj význam, ale nejvíce si cením těch okamžiků, kdy se mi podaří přenést emoce na publikum tak, že to v posluchačích zanechá hluboký dojem, odpoutají se od starostí všedního dne, odchází s úsměvem a radostí. To je pro mě vždy největší odměna.
Díky svému povolání jste procestoval svět. Jak rozdílné je publikum v různých zemích?
Publikum se v různých zemích může lišit svou kulturou a způsobem, jakým reaguje na hudbu. Například v Asii bývá publikum často velmi tiché a soustředěné, zatímco v Evropě mohou být lidé expresivnější. Každá země má své specifické kouzlo a vždy je fascinující zažívat tyto rozdíly.
V jakých prostorách či sálech hrajete nejraději?
Miluji hrát v sálech, které mají dobrou akustiku a kde cítím blízkost s publikem. Koncertní sály, jako jsou ty ve Vídni nebo Praze, mají úžasnou atmosféru a historie těchto míst přidává vystoupení další rozměr.
Musí houslový virtuóz pořád pravidelně cvičit?
Ano, pravidelné cvičení je klíčové pro udržení techniky a interpretace na vysoké úrovni. Bez ohledu na úspěchy je důležité neustále pracovat na sobě a zlepšovat své dovednosti.
Jaké vlastníte nejcennější, jak třeba finančně, tak srdečně, housle?
Housle nevlastním, mám zapůjčený nástroj od rodiny Bělohlávkových. Kvalitní nástroje se pohybují finančně tak vysoko, že je pro nás nereálné si je zakoupit.
Hraní, vystupování a všechno to cestování a organizování je určitě velmi náročné. Jak nebo čím se nabíjíte?
Nabíjím se především časem stráveným s rodinou a přáteli. Tyto momenty mi pomáhají udržet rovnováhu a vrátit se k hudbě s novou energií.
Co zajímavého vás v nejbližší době čeká nebo jste právě dokončil?
Celá tato sezona bude velice náročná a zajímavá. Čeká mě opravdu hodně koncertů, sólových i komorních, u nás i v zahraničí. Velkou radost mám také z CD, které jsme nahráli s Davidem Marečkem. Jedná se o Dvořákovský komplet a světový unikát, je na něm poprvé nahráno kompletní Dvořákovo dílo pro housle a klavír. Vyšlo koncem srpna u Supraphonu.
Máte početnou rodinu. Najdete čas na odpočinek?
Snažím se najít rovnováhu mezi rodinou, prací a odpočinkem. Není to vždy jednoduché, ale čas strávený s rodinou je pro mě nesmírně důležitý a vždy se snažím udělat si na něj místo v mém nabitém rozvrhu.
Tíhnou vaše děti také k hudbě a umění?
Dvě nejmladší jsou ještě opravdu malé. U těch starších nechávám na nich, jakým směrem se budou chtít ubírat. Je pro mě důležité, aby si našly vlastní cestu a dělaly to, co je baví a naplňuje.
Jak byste motivoval ty, kteří by se rádi naučili hrát na hudební nástroj, čím by měli třeba začít?
Každý začátek je těžký, ale důležité je najít radost v procesu učení a nenechat se odradit překážkami. Doporučuji začít s nástrojem, který vás opravdu láká, a najít si dobrého učitele, který vás podpoří. Nejdůležitější je vytrvalost a láska k hudbě – ty vás dovedou k úspěchu.
Přidat komentář