Vrcholový sport, to je trpělivost, dřina, pot, slzy, odříkání, píle i talent. Pro krasobruslení to platí podle ústecké rodačky Lenky Petit Kulované dvojnásob. Ve své době byla královnou ledu, která oplývala elegancí a ladností. Sbírala jeden úspěch za druhým.
Co vás první napadne, když se řekne Ústí?
Domov, rodina.
Jste ústecká rodačka, jak na léta dětství a dospívání na severu Čech vzpomínáte?
Žila jsem tu do svých třinácti let. Hodně času jsem strávila krasobruslením, ale vzpomínám ráda. Do Ústí jsem se vždy vracela za rodinou během prázdnin, nebo dnů volna. Později jsem tu zůstala žít už jako dospělá se synem, kdy jsem měla za sebou spoustu let cestování a života v různých zemích.
Co se vám zde nejvíce líbí? A je něco, co se vám naopak nelíbí?
Doma je doma, jak se říká… Mám tu rodinu, přátele z dětství, staré i nové, vzpomínky… Ústí má nádherné okolí a mám zde svá oblíbená místa. Bydlím na Klíši, kde jsem vyrůstala jako dítě a znám tu hodně lidí. Je krásné jen tak jít a vždy potkat někoho známého. Cítím se tu doma nejen ve svém bytě. Nelíbí se mi nedostatečná podpora sportu oproti ostatním krajským městům, žádné investice do nových věcí – byty, sportovní haly, parky. Dražší roční kupón na MHD než v Praze nebo v Liberci. Nedávná změna MHD je pro Klíšské určitě k horšímu. Lidé raději jezdí autem.
Přiblížíte mi vaše sportovní začátky. V kolika letech jste poprvé vlezla na led?
S krasobruslením jsem začala v době, kdy mi ještě nebyly ani čtyři roky ze zdravotních důvodů. Měla jsem chronickou bronchitidu a doktor rodičům poradil sport, kde budu dýchat studený vzduch. Jelikož maminka krasobruslení vždy milovala, bylo rozhodnuto. Já jsem s tímto rozhodnutím tak spokojená nebyla.
Takže jsem dělala v dětství i jiné sporty?
Ano, na druhý stupeň základní školy jsem chodila do atletické třídy. Atletika mě velmi bavila, mé disciplíny byly skok do výšky, do dálky, běh na 1500, někdy 800 metrů. Ve třinácti letech jsem dokonce chtěla krasobruslení vyměnit za atletiku. Jinak ke krasobruslení neodmyslitelně patří posilování, běh, balet a gymnastika.
Krasobruslení vyžaduje dřinu, úsilí a řadu omezení. Co pro vás bylo nejtěžší?
Vše jako celek je velmi náročné. Vlastně jsem nezažila klasické dětství a dospívání. Nevím, jaké to je jít s kamarády do kina, na diskotéku kdykoliv se mi chce. Nikdy jsem nebyla na táboře, nejela lyžovat, často jsem nemohla dokoukat pohádku o prázdninách, protože jsem musela na trénink, nikdy jsem nezažila dva měsíce prázdnin. Já měla vždy prvních čtrnáct dní v červenci, dál byla samá soustředění, tréninky a testy. Ve třinácti letech jsem se musela přestěhovat do Prahy a žít sama na vysokoškolské koleji na Strahově. Každé ráno mi zvonil budík ve 4:45 a v 5:03 mi jel autobus na Smíchov, kde jsem byla od 5:30 nebo od 6:00 na ledě. Zpět na Strahov a do postele jsem se dostala kolem dvaadvacáté hodiny. Spala jsem i ve škole při hodině nebo vestoje v tramvaji.
Kdy se začaly dostavovat první úspěchy?
Záleží na tom, co považujete za úspěch. Na prvních a druhých závodech jsem byla poslední, pak už jsem začala sbírat první medaile. Velmi brzy jsem závodila jako juniorka a seniorka, jelikož jsem neměla ve své věkové kategorii konkurenci. Své první mistrovství republiky v seniorské soutěži jsem vyhrála v patnácti letech.
Jako úspěšná krasobruslařka jste získala řadu ocenění. Kterého z nich si nejvíc vážíte?
Já si vážím všeho. Čím jsem starší, tím mám sama k sobě větší respekt. Bylo to těžké a jsem ráda, že jsem byla třikrát na olympiádě, že jsem vyhrála sedmkrát titul mistryně republiky. A je krásné, že na mě dodnes někdo rád vzpomíná, že se na mě ještě nezapomnělo.
Ve své době jste byla královnou ledu, je něco, na co vzpomínáte s nostalgií?
Hodně věcí a momentů. Vzpomínám na své první krůčky na ledě, které mě naučil pan Horkel, následných deset let, které mě drezůrovala paní Horklová tady v Ústí, pan Pechar mě trénoval posledních sedm let mé kariéry v Praze a stali se z nás přátelé. Scházíme se dodnes a vzpomínáme na věci milé i nemilé. Pravidelně se rozbrečím při sledování mé volné jízdy na mistrovství světa v Praze v roce 1993, byla jsem tenkrát desátá. Tomuto mistrovství předcházelo velmi náročné období různých zranění, psychické nepohody a velmi špatné formy. Těch nostalgických vzpomínek je mnoho.
Co vy osobně považujete za vrcholný okamžik své sportovní kariéry?
Těch je víc. Samozřejmě jsou to ta nejlepší umístění, desátá na světě, pátá v Evropě, jedenáctá na olympiádě. Ale já ty vrcholné okamžiky prožívala a prožívám jindy. Například když za mnou osobně přišla paní Čáslavská, aby mi pogratulovala, když jsem v Naganu na závěrečném ceremoniálu nesla naši vlajku nebo autogramiáda společně s manželi Zátopkovými a Alešem Valentou. V lední revue, kde jsem vystupovala tři roky, jsem mívala od obecenstva potlesk ve stoje téměř každý den a to jsou nádherné pocity. Dnes mám radost, když si na mě někdo vzpomene, když mě někdo pozná. Přece jenom je to už dlouhá doba, co nejsem na očích.
Měla jste nějaký sportovní sen, který se vám nepodařilo splnit?
Já jsem si jako dítě vysnila účast na olympiádě – splněno několikrát, být nejlepší v Československu – splněno několikrát, bruslit v lední revue Holiday on ice – splněno. Když jsem bruslila na vyšší úrovni, přála jsem si medaili na světové soutěži. Na MS ani na ME se mi to nepodařilo, ale v závodech Grand prix ano.
Co je vlastně potřeba k tomu, aby byl člověk dobrým krasobruslařem?
Velká trpělivost, dlouholetá dřina, pot, slzy, obrovská podpora rodičů, talent, píle a odříkání. Zní to jako klišé, ale nikdo se s tím nenarodí, je za tím tohle všechno a mnohem víc, než si laik dokáže představit.
A co úrazy? Vyhýbaly se vám nebo vám komplikovaly kariéru?
Neznám žádného vrcholového sportovce, který by byl zdravý. Ani mně se zranění nevyhýbala.
Sportujete stále nebo máte i nějaké jiné koníčky?
Teď již nesportuji, jsem ráda, že chodím. Miluji procházky, krátké i delší. Ale trochu se udržovat musím. Mé tělo je dost použité, tak se o něj musím starat. Lehce posiluji, abych se úplně nerozpadla. Jinak mým velkým koníčkem je teď otužování. Jezdíme s kamarádkou Janou Vápeníkovou – Kulhavou na Miladu a obě jsme si na to tak zvykly, že bez toho už nechceme být. Benefitů je víc, já cítím hlavně daleko víc energie než dříve. A ten pocit! Také velmi ráda čtu, s maminkou a sestrou chodím do divadla, s přáteli na dobrou kávu, na kvízy, s tatínkem fandím na Slunetě našim basketbalistům a také ráda lenoším u filmů a pohádek.
Čemu se věnujete v současné době?
Pracuji jako zdravotní sestra v zubní ordinaci. Život v Ústí mi umožňuje častý kontakt s rodinou, po které se mi vždy tak stýskalo.
Odpočíváte spíš aktivně, nebo se ráda natáhnete na gauč?
Potřebuji rovnováhu. Dokážu vydržet v pyžamu a proležet na gauči celý den. Pohyb je ale také důležitý a i když nechodím do posilovny ani vyloženě nesportuji jako dřív, procházky, otužování, plavání mám ráda.
Přidat komentář