Jakmile za sebou šéfka laborantů na patologii ústecké nemocnice zavře dveře, obuje tenisky, dá si sluchátka do uší a běhá. Řeč ale není o relaxačním joggingu v parku. Lenka Berrouche má za sebou extrémně náročné závody, ze kterých běžným lidem naskočí husí kůže. Je českou šampionkou v běhu na čtyřiadvacet hodin a na svém kontě má Spartathlon a spoustu dalších ultramaratonských závodů.
Prý jste s běháním začala až v pětatřiceti letech, je to tak?
Otázka, jestli je to slovo „až“ na místě. Často mi okolí říká, že škoda, že jsem v sobě běhání neobjevila dřív. Ale já si to nemyslím. Třeba bych teď už dávno neběhala.
Co vás k tomu vedlo?
Běhající kamarádka, která nás přihlásila do štafety na ústecký půlmaraton. Při představě, že běžím, byť jen kousek na autobus, jsem měla zvýšený tep.
Navíc jsou teď vaší specializací ultramaratony. Z gauče rovnou taková nálož?
Tak ono to rozhodně nebylo rovnou. Začínala jsem na pár metrech. Doprovázela jsem v té době synka do atletického klubu USK Provod. Tam jsem se osmělila zeptat, zda si můžu zkusit pobíhat po dráze. Nebavilo mě tam jen tak sedět. Zkraje jsem neuběhla ani kolečko. Šlo to postupně.
A šlo to hladce?
Nikdy nejde vše hladce (smích). Začátky jsou těžké vždycky. Tělo si musí zvyknout na zátěž. Každou chvíli něco bolí.
Věnovala jste se nějakým sportům už předtím?
Ne.
Proč si vybíráte těžké ultramaratonské závody? Co vás na nich láká?
Dlouho jsem na tuhle otázku hledala odpověď. A konečně jsem si ji v sobě našla. Ultra bolí. Ne jenom sem tam, někdy. Při každém závodě se krize objeví. Někdy po pár kilometrech. Někdy po pár hodinách. Při téměř každém závodě ale krize i odejde. Někdy po pár kilometrech. Někdy po pár hodinách. A hlava v krizi vymýšlí. Hledá alibi, proč to nejde. Proč to zabalit. Pro mě je ultra o tomhle boji s hlavou. Ten pocit, když nad hlavou vyhraju a i přes různé utrpení se do cíle dostanu, ten je skvělej. A chci ho prožívat znovu a znovu.
Vzpomenete si na nějaký, kdy jste si doslova sáhla takzvaně na dno?
Těžkých závodů bylo dost. Ke dnu jsem se několikrát přiblížila. Možná o něj i špičkou zavadila. Ale vždycky se snažím najít sílu k odrazu. Těch doteků se dnem bylo několik. První DNF na Swiss Peaks, horský závod na 360 kilometrů, kdy mi rozbitá chodidla nedovolila dokončit posledních dvacet kilometrů. Bloudění v mlze na dvousetmílovce ve Walesu. Několikadenní běhání v mokrém oblečení a mokrých botách po Norsku. Doběh s úžehem na Spartathlonu v Řecku. Těch zážitků je spousta. Tvrdím, že se při ultramaratonu pohybujeme na hraně, a doufáme, že nepřepadneme.
V závodění jste dosáhla řady úspěchů. Jakého si ceníte nejvíce?
Tohle se těžko hodnotí. Každej ten závod je jinej. Při ultra je často úspěchem už samotné dokončení závodu. Medaile z mistrovství jsou vždycky fajn. Ať už ty z mistrovství republiky, nebo ta jedna bronzová z mistrovství světa na 24 hodin, kterou jsme vybojovaly v ženských týmech.
Na jaký závod ráda vzpomínáte, anebo je vaším oblíbeným?
Vokober(g), to je jediný závod, kam se vracím každý rok, a vždycky se na něj moc těším. Je to rogainingový závod. Čtyřiadvacet hodin v lednu ve dvojici sbíráte kontroly, které jsou rozseté kdekoli po Českém středohoří, jsou různě bodově ohodnocené. Někdy můžeme použít nějaký vlakový spoj, někdy přívoz. Někdy jdeme jen po svých, je to hodně o strategii.
Co na to říká rodina? Podporuje vás? Jezdí na závody s vámi?
Nejezdí. Ale fandí. Jednou se mnou teda byla dcera. To bylo právě na mistrovství světa na 24 hodin na Taiwanu, kde mi dělala support. Obnáší to být mi 24 hodin k dispozici a plnit vše, co mi na očích vidí. Hlavně hlídat jídlo a pití. A taky, kdo by chtěl před vlastním dítkem vypadat jako někdo, kdo se vzdává. Tam jsem si zaběhla osobák. Tenhle typ závodu je hodně o mentálním odhodlání. Běhá se na různě dlouhých okruzích, které mají nejčastěji jeden až tři kilometry. Máte tak každé kolo možnost to vzdát a jít si lehnout. Uprostřed lesa se vzdává složitěji. A navíc, než doběhnete do civilizace, tak krize často přejde.
Jste máma tří dětí a pracujete jako vedoucí laborantka patologie v ústecké nemocnici. Dá se říct, že si běháním čistíte hlavu?
Stoprocentně! Zavřu dveře v laborce. Obuju běžecké boty. Sluchátka do uší a ten čas je jen můj.
Co vás stále motivuje?
Chci se překonávat. Posouvat svoje hranice. Hledat to dno, od kterého se můžu odrazit. A zažívat ten pocit, že jsem to nevzdala.
Jste Ústečanka. Máte to na severu Čech ráda?
Mám. A moc. Ústí nepatří mezi nejkrásnější města, ale to okolí je úžasné. České středohoří. Labák. Krušné hory za rohem. Do těch Lužických coby kamenem dohodil a zbytek doběhl.
Máte zde nějaká oblíbená místa nejen na běh, ale třeba na procházky?
Těch je! A díky běhání jsem jich i spoustu poznala. Běh je vlastně taková zrychlená turistika. Dostane vás do míst, kam se normálně nedostanete. Máme tady v Ústí vytvořený běžecký oddíl. Jsme pod USK Provod. Jmenujeme se UL-TRAIL. A jak název napovídá, běháme ultra, běháme v okolí Ústí a běháme traily. Scházíme se téměř každý víkend, naplánujeme trasu v mapách a běžíme. Každé pondělí se scházíme na Erbence, kde běháme nahoru a dolů a zase znova.
Jak vlastně ráda odpočíváte? Aktivně, nebo si umíte lehnout na gauč před televizi?
Odpočívat? Co to znamená? Ne, ale vážně. Ten gauč moc neumím, ale učím se to. Televizi nepraktikuju. Ráda si zajdu někam na výlet, v Ústí na činohru. Každou středu třeba chodíme s kamarádkou na Guinnesse do Putyky pod vanou. Několikrát do týdne si chodím odpočinout do sauny.
Volný čas trávíte jen sportem, nebo máte i jiné koníčky?
Nemám žádný volný čas (smích). Jiné koníčky moc nestíhám. Čas od času vyměním běžecké boty za ty turistické. Miluju hory.
Prozradíte vaše sportovní plány do budoucna?
Ale jo, ráda bych oběhla Balaton. Nějak slušně zaběhla MČR na 24 hodin v Kladně. Ještě slušněji bych ráda zaběhla stejný závod na MS ve Francii. Pak mám v merku nějaký horský závod a napravit si reputaci na jednom řeckém závodě, který jsem loni nedokončila. Feidipides run 490. Mám ráda i různé osobní výzvy. To si tak jdete třeba oběhnout Lužické hory. Nebo stoupat 50× na Milešovku. Možností je spousta.
Přidat komentář