V souvislosti se slavnostním zahájením činnosti nové galerie fotografie v Ústí nad Labem konala se v podvečer dne 11. února 2014 vernisáž výstavy fotografa Viktora Bejbla nazvaná Ústecké zničenosti.
Recenze na tuto výstavu nerodila se lehce. Předně proto, že od mého posledního článku uveřejněného v Československé fotografii uplynulo více jak 25 let a nadto jsem propásl téměř celou vernisáž. Díky zpoždění tak alespoň nemohu být podezírán z případné příchylnosti k autorovi či galerii, neboť víno servírované k degustaci vinařem panem Láskou bylo vypito a lahůdky firmy Dorant sežrány. Též o vlastenecké písně pana Lüftnera jsem byl ochuzen, takže jediné, co mne mohlo objektivně ovlivnit , byl genius loci okamžiku zrodu nové galerie fotografie a setkání s několika starými fotografickými psy, které jsem desítky let neviděl.
Pro shora naznačené důvody se zdržím kritiky a zařazení vystavených děl do kontextu světové či české fotografie a dovolím si též opominout jejich význam a postavení z pohledu celkové tvorby autora samého. Ústecké zničenosti čítají několik desítek obrazů ruin budov a jejich detailů. Zničeností, které byly způsobeny neúprosným tokem času, nebo neméně neúprosným rozhodnutím člověka. Zůstává otázkou, zda se tak staly přirozenými svědky běhu dějin, či nechtěně svědky blbosti pána všehomíra. V každém případě však tyto artefakty posloužily autorovi k nasnímání základní matérie. Na tyto výjevy autor vrství různé barvy, barvy vzájemně míchá, linie deformuje, někdy až k abstraktní nečitelnosti . Výsledný dojem kupodivu nepůsobí lacině a je dalek samoúčelné manýry. Necháme-li na svoji mysl působit pouze emoce, pak není třeba klást si otázky, zda autor zamýšlel danou realitu přikrášlit nebo ještě více zničit.
První vernisáž v nové galerii proběhla za značného zájmu odborné veřejnosti a lze si jen přát, aby se toto místo stalo kulturní oázou kulturně poměrně vyprahlého města.
Bohumil Kotas
Přidat komentář