Život se s talentovaným sportovcem Davidem Kratochvílem příliš nemazlil. Přesto se s jeho nástrahami dokázal poprat na výbornou. Nevidomý plavec se stal mistrem světa i paralympijským vítězem. Navíc je držitelem několika rekordů. Letos vylepšil světová maxima na 50 metrů znak a motýlek a přidal evropský rekord na kraulové padesátce. Nedávno se stal posilou ústeckého plaveckého klubu.
Od dětství jste nevidomý, což vám nebrání vrcholově sportovat. Co vás přivedlo k plavání?
My jsme sportovní rodina. Takže jsem nejdříve jako malý hrál hokej, ale když jsem oslepl, nemohl jsem dělat žádný týmový sport. Nejbližší týmové sporty pro nevidomé byly v Plzni, což bylo daleko. Tak jsme zkusili plavání a já se do něj zamiloval. A docela to plave (smích).
To tedy, vždyť jste z paralympiády v Paříži přivezl tři medaile. Jak náročná to byla cesta, abyste se na paralympiádu probojoval?
Náročné to bylo, ale když jsem v devíti letech dělal svůj první rozhovor do tachovské televize, řekl jsem, že bych jednou chtěl vyhrát paralympiádu, že by to byl můj, jako každého sportovce, sen. Tak jsem trénoval. Když jsem měl možnost se dostat do Tokia, nebyl jsem na to ještě připravený. Splnil jsem limity později, než bylo reálné, kdyby nebyl covid. Takže jsem pustil Míru Smrčku. Potom se povedly limity do Paříže a já věděl, že si za tím půjdu. Před paralympiádou jsem zažil největší tréninkové nasazení v životě, ale ono to vyšlo.
Kdo nebo co vás nejvíce inspirovalo na vaší cestě?
Nemám úplně sportovní vzor, ale snažím se mít disciplínu, makat na sto procent a nevynechat žádný trénink. Vím, že občas to nejede, občas jsou období, kdy to sportovci nejde tak, jak by chtěl. Motivace a disciplína mě poháněly.
Jaké pocity jste prožíval, když jste získal svou první paralympijskou medaili?
Obrovská euforie. Nejprve jsem tomu vůbec nevěřil. Když jsem dohmátnul, byl jsem úplně mimo, vyčerpaný ze závodu. Chtěl jsem se pověsit na dráhu, to se nepovedlo, takže jsem sklouzl do vody, ale pak jsem si to uvědomil—jsem vítěz. Stát před sedmnácti tisíci lidmi a poslouchat ten potlesk a ten řev bylo úžasné. Každou další medaili jsem si užíval víc a víc, protože už jsem věděl, co vyhlášení obnáší, a bylo to ještě hezčí.
Kromě paralympiády, jaké závody nebo momenty ve vaší dosavadní kariéře považujete za nejdůležitější?
Jedním z nejdůležitějších momentů bylo Mistrovství světa v Manchesteru v roce 2023, kde jsem v posledním závodě vyhrál zlato na 400 metrů. Do té doby jsem tam získal tři čtvrtá místa, přičemž to třetí bylo asi o sedm setin a to mě docela psychicky složilo. Pak jsem si řekl—je to poslední závod, tak to nějak dopadne. Z legrace jsme si říkali: 4 krát 4, to bude takový symbolický. Nakonec jsem to vyhrál o devět setin a byl to obrovský moment, který si budu pamatovat napořád. Další silný zážitek byly medaile z Mistrovství Evropy na Madeiře loni před paralympiádou.
Co pro vás všechny tyto sportovní úspěchy znamenají?
Hlavně to, že ten trénink k něčemu je, že mě to pořád posouvá. A hlavně mě to plavání baví. Říkám, že kdyby mě ten sport nebavil, tak ho nedělám. Nedělám to kvůli úspěchu nebo ocenění od ostatních, ale kvůli sobě. Baví mě překonávat svoje hranice a svoje cíle.
Máte ještě nějaké rezervy?
Stoprocentně tam ještě nějaké rezervy jsou, vždycky jsou rezervy. Vždycky se dá něco zlepšit.
Co vás v následujících měsících čeká?
V červnu Mistrovství České republiky v paraplavání, v červenci Mistrovství Evropy juniorů v Istanbulu a v září Mistrovství světa v Singapuru.
Jaké největší výzvy jste musel překonat jako nevidomý sportovec?
Naučit se věřit tapérům před obrátkami. Když mě ťuknou, vím, že to znamená ťuk, dvě tempa a obrátka. Musím důvěřovat tomu, že mě ťuknou správně a nenabourám do stěny. A třeba i vyvlňování, aby bylo rovné a nevjel jsem do jiné dráhy.
Jak se připravujete na závody, když nemůžete vizuálně kontrolovat své okolí?
Když jsem v závodě, nevím, kde ostatní jsou, ale to mi spíš pomáhá. Můžu se soustředit na sebe, podat maximální výkon. Kdybych viděl, že vedu, mohl bych polevit. Naopak kdybych viděl někoho před sebou, mohlo by mě to nakopnout. Ale u mě je to hlavně o tom, že se soustředím sám na sebe.
Jak zvládáte tlak a nervozitu před důležitými závody?
S každým závodem je to lepší a lepší. Na paralympiádě mi pomohl sportovní psycholog, který mi odboural tlak. Pomáhá mi vizualizace, naladím se na svoji linku a přehrávám si závod v hlavě, abych věděl, co chci do něj dát.
Nyní plavete za Ústeckou akademii plaveckých sportů. Proč Ústí?
V Ústí hostuji a musím říct, že je tu skvělé zázemí. Pod ústeckou akademií je více plavců a chtěli jsme si zkusit týmové závody v Podolí.
Jak vypadá váš běžný den? Jak kombinujete trénink, školu a volný čas?
Dvoufázový trénink ráno před školou, pak škola, odpoledne trénink každý den. Po plavání mám buď varhany, nebo jdu s kamarády na hospodský kvíz.
Máte nějaké koníčky mimo plavání?
Určitě hudbu. Hraji na klavír, varhany, kytaru a akordeon. Rád si zahraji šachy, v zimě lyžujeme, v létě běháme.
Jaké máte cíle do budoucna?
Ve sportu se pořád zlepšovat. V životě se dostat na vysokou školu a věnovat se hudbě.
Máte nějaký sen, který byste si chtěl splnit?
Jednou bych chtěl složit svoji skladbu, svoji píseň, a být šťastný ve své práci, která mě bude bavit.
Přidat komentář